ÚDOLÍ UNAVENÝCH PAPOUŠKŮ

Pavel Jacko

“Life is short and the number of books appalling”

John Cowper Powys, The Meaning of Culture

Dělám věci, které bych neměl dělat. Jako třeba půjčovat si poslední knihu Petra Careyho. Už bych měl mít rozum.

Když jsem přečetl, někdy roku 1988 jeho Illywhacker a krátce na to Oscar and Lucinda, měl jsem z nich docela dobrý dojem. Pak se stal slavným. Nicméně, ještě jsem přečetl The Tax Inspector, který se kritikům moc nelíbil a True History of the Kelly Gang. Tu jsem dokonce koupil, v antikvariátu v Mackay za tři dolary, přestože v tu dobu (2000) byla čerstvě vydaná. Mohlo mě to varovat. Daňový inspektor byl dobrý, a to mě zmátlo. Historie není historie, natož pak pravdivá, ale politicky správná fantasie spisovatele, který se v New Yorku snaží vžít do myšlení chudých irských přistěhovalců kriminálního ražení. Navíc je to vše psáno negramaticky, což mělo zřejmě dodat autentičnosti, ale překvapilo mě, že loupežný vrah, pověšený v Melbourne roku 1880 projevil docela pokrokové, téměř marxisticko-leninské myšlení. To prznění jazyka nemohu odpustit, protože, za prvé se to nedělá, za druhé je to jen laciný trik dosažený pomocí počítače, který vše obrátí na špaténku, na příklad “were” je konsistentně nahrazováno “was” a naopak, za třetí, jak může Carey vědět, jak mluvili nevzdělaní Irové v Austrálii před sto dvaceti lety, za čtvrté už podobnou kravinu udělal Courney v Potato Factory a za páté, jak znám nešťastný stav školství v Austrálii, děti se z toho budou učit.

Careyho My Life as a Fake jsem nečetl, ale není to, pokud vím, jeho životopis.

His Illegal Self (Knopf 2008) je jeho poslední kniha, vychvalovaná z důvodů, o kterých člověk může jen cynicky přemýšlet. Pravda, pozadí odporu krátkozrakých proti válce ve Vietnamu vždy vrhne kritikům nekriticky nostalgické slzy do očí. Pak tam máme ukradené dítě zvané Che, terorismus, kotě,  feminismus, krutost quenslandské policie, špatného otce, ochranu přírody a to vše zabaleno do popleteného myšlení protagonistky, t.j. tak jak si pan Carey představuje, že ženské myslí. Vypadá to podle něj, že spíš ne, ale toho si nikdo nevšimne. Další literární cena zaručena.

Při čtení se mně vybavily dvě jiné knihy. Careyho popis komunity hippíků je tak slabý a nevěrohodný, že kdybych byl rodilý Australan, napsal bych “piss-weak”. Kniha Stanislava Moce “Údolí nočních papoušků” je v tomhle mnohem, mnohem lepší. A pak se mně vybavil rozhovor Hemingwaye o spisovatelích s Kandinskym ( Zelené pahorky africké):

“My je kazíme mnoha způsoby. Za prvé hmotně. Začnou vydělávat peníze. Když spisovatel začne vydělávat peníze, tak je to vždycky jenom dílo náhody, přestože dobrá knížka pokaždé nakonec peníze vynese. A jakmile naši spisovatelé vydělají nějaké peníze, začnou zvyšovat životní úroveň a už jsou chyceni. Musí psát, aby udrželi domácnost, ženu a tak dále, a začnou psát břečky. Ne že by psali břečky záměrně; jsou to břečky proto, poněvadž je to uspěchané. Poněvadž píšou, i když nemají co říct nebo i když jim vyschl pramen. Poněvadž jsou ctižádostiví. A jakmile jednou sami sebe zradili, tak si pro to hledají ospravedlnění a je z toho další břečka. ”

Booker Price (dvakrát). Miles Franklin Award (třikrát).  Ditmar Award. Commonwealth Writers Price. The Age Book of the Year (třikrát). To by vlezlo do hlavy každému. Kdo ví, jestli se Carey kdy vyhrabe z údolí svých velice omezených životních zkušeností. To málo, co prožil a mohl napsat, již dávno napsal. Původně psal reklamy, podobně jako další tři velice přecenění itelektuálové, na které si momentálně vzpomenu – Phillip Adams, Bruce Courtney a Salman Rushdie. Můj dojem z His Illegal Self byl velice smutný. On totiž nepíše špatně, ale zdá se mi být unavený, jako by jej už nebavilo psát. Opakuje se. Nemyslím, že je nutné být zavřen v koncentračním táboře nebo bojovat ve válce nebo léčit v Ugandě proto, aby člověk mohl o vážných věcech psát. Ale kariéra v reklamní agentuře mi přece jenom připadá nedostatečná životní zkušenost.

Když je to australské, musí se to přechválit, což je velká škoda. Z žijících kupříkladu Thomas Keneally psal původně docela dobře, jako třeba The Chant of Jimmie Blacksmith, Schindler’s Ark, Jacko. Sláva mu ale vypláchla hlavu. Když neagituje pro australskou republiku, žije v Kalifornii. Davidu Maloufovi (mezi jinými Johnno, Fly Away Peter, Harland’s Half Acre, The Great World, Remembering Babylon) naštěstí sláva do hlavy nestoupla a píše konsistentně dobře o minulé Austrálii. Stojí za přečtení a i osobně je taková příjemná míchanice – otec libanonský křesťan, matka portugalská židovka a vyrostl v Brisbane. Žije ovšem myslím stále v Itálii.

Australští spisovatelé tady nikdy nic moc neprožili a tak raději žijí jinde a traumata si vymýšlejí.  Pohodlný, jednoduchý život v Austrálii je dobrý pro lidi, ale špatný pro literaturu. Poštěkávání impotentních pseudointelektuálů na těch pár, kteří se ještě nezaprodali politické správnosti, které se vydává za tzv. kulturní války, se nemůže počítat. Takže co jim zbývá?  Údajně ukradené domorodé děti? Andrew Bolt, (The Herald Sun) sice stále čeká na alespoň jedno domorodé dítě odebrané rodičům z rasistických důvodů, ale to nebrání výrobě historických paskvilů jak literárních, tak filmových. Útěchou je, že po padesáti letech po tom všem ani osel nezahýká a za sto?

Peter Carey se moudře stáhl do newyorského ústraní a té nejostřejší disciplině australské politické správnosti se může, bez finančního trestu, vyhnout.  Není se mu co divit, časy, kdy spisovatel psal v podkroví a žil z charity, jsou dávno pryč. Integrita? Málokde a málokdy, i když Orhan Pamuk ukazuje, že se stále dá psát dobře. Snow (Knopf, 2004) je velice dobrá kniha o dnešním rozpolceném Turecku. Jeho další knihy jsem nečetl, ale tajně doufám, že už přestane psát.

Mé názory na moderní literaturu se ovšem nedají brát vážně. Já raději tu starou. Momentálně s velkým potěšením dočítám španělský román Celestina z roku 1499 (to není překlep). O čem to je? O lásce.

[Když jsem se po napsání toho všeho podíval na webovou stránku pana Careyho, zjistil jsem, že se mnou nesouhlasí 21 věhlasných literárních kritiků. Hluboce jsem se zastyděl. Jenom já ty císařovy šaty nevidím.]

listopad 2008

Dříve otištěno v Novém Polygonu 1/2009

About Paul Jacko

Jacko was born in Czechoslovakia not long before the communist putsch in February 1948. He studied industrial chemistry there and left in 1969 for Australia, where he became a lawyer and established his own practice. He has now retired and beside hunting, fishing, camping, prospecting and playing golf he amuses himself by writing.
This entry was posted in Culture, Czech, Uncategorized and tagged , , , , , . Bookmark the permalink.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>