Translation: Scientific incompetence from the climate comission

Tucet volebních hesel

na globální oteplování[1]

Bob Carter[2]

Naše media jsou už po mnoho let zaplavena komentáři o lidstvem způsobeném  nebezpečném globálním oteplování.  Zpravodajství se objevuje nárazově v souvislosti s událostmi jako jsou schůze IPCC nebo, jako nyní, s vládní snahou zavést trestnou daň na emise kysličníku uhličitého  v marné víře, že daň zastaví globální oteplování.

Za předpokladu, že kysličník uhličitý je vskutku skleníkový plyn (i když mírný a  s klesající účinností za stávajících rostoucích koncentrací v atmosféře), a že se vlivem lidské činnosti hromadí v atmosféře, otázka nebezpečného oteplování byla oprávněně vznešena koncem osmdesátých let, Od té doby, současně s vytvořením IPCC[3], a  se souběžným  velkým rozvojem výzkumu  a jeho financování do oborů klima, energetiky a politiky klimatu intensivní snaha najít a změřit lidskou stopu na globální teplotě stála pravděpodobně více než $100 miliard. Kevin Rudd by to mohl vyjádřit:” Víš co? Žádná taková stopa  nebyla změřena a ani se nenašla.”

To ovšem neznamená, že lidstvo nemá žádný vliv na globální teplotu. My totiž víme, že kysličník uhličitý je mírný skleníkový plyn a také můžeme měřit vliv lidské činnosti na místní teploty, který je  jak zvyšuje (vlivem městských tepelných ostrovů) tak snižuje (vlivem zemědělských změn, včetně zavlažování). Celkový dopad přes celý svět musí zřejmě zanechat globální signal; to že ho nemůžeme najít a změřit naznačuje, že signal je tak malý, že se ztratí v šumotu přirozených změn klimatických změn.

Tedy po pětadvaceti letech můžeme zodpovědět otázku,”Způsobují  lidské emise kysličníku uhličitého nebezpečné globální oteplování?” a odpověď je “Ne”. Podivně, tato odpověď je však   s ohledem na ochránce přírody a jejich podpůrce, včetně zřejmě mnoha vědců, jako házení hráchu na zeď.

Jak je možné, že za takových okolností, hypotetické oteplování zůstává nejmocnější politickou otázkou na světě, a zřejmě nyní v Australii?

Odpověď je za prvé v tom, že značná část  oněch $100 miliard byla použita na povzbuzení téměř všech nátlakových a zainterestovaných grup v západním světě k tomu, aby se naučily těžit  z alarmismu globálního oteplování– a z nich nejvíce výzkumné skupiny klimatu, které se hromadí okolo supercomputerů a které vytvořují bez přestání virtuální realitu klima jaké by mohlo, ale nemusí, být za sto let. ( Je  s jistotou známo o těchto počítačových modelech, že jsou chybné, pokud jsou srovnány   s globální teplotou za  uplynulých posledních dvacet let.) Za druhé, během posledních dvaceti let, něco udělat proti globálnímu oteplování, bylo hodnotou s kterou se kupují hlasy v okrajových (marginálních) volebně nejistých okrscích středních vrstev. To bylo usilovně a důsledně pobízeno nikomu neodpovědnými mimovládními organizacemi, a rovněž byznysem a výzkumnými skupinami globálního oteplování.  Politika globálního oteplování tak získala pozoruhodný a významný vliv.

Během let, jak se předmět veřejné diskuse o globálním oteplování posunul z převážně vědecké otázky na hrací pole prospěchářů a sociálních inženýrů, problém se stal téměř výhradně politickým. Zdá se, že jediná významná věda je postmoderního druhu—což je “věda” IPCC, ve které společný postoj (vědou opovrhovaný), statistické překrucování a počítačové fantasie, převládá nad tradiční empirickou analýzou. Veřejná diskuse globálního oteplování  tak byla ovládnuta uměním politiky. Což se dá vyjádřit, že falešným vířením a neustálým opakováním za účelem propagandy okamžiku. Tato zvrácenost je dobře illustrována pozoruhodně slabým a intelektuálně nečestným  strategickým vládním dokumentem (http://www.quadrant.org.au/blogs/doomed-planet/2011/04/climate-change-facts), který unikl na veřejnost v pozdním březnu, a jehož účelem  bylo poskytnout pomoc členům strany  v jejich snaze  přesvědčit veřejnost o potřebnosti daně na kysličník uhličitý.

Tím přicházíme k druhé části článku a k faktu, že důsledkem strategického documentu, australský tisk psal během posledních dvou měsíců o globálním oteplování mělce a naprosto nepřesvědčivě, s jediným úmyslem propagandy.

Každé z následujících tvrzení je doslova, nebo téměř doslova prohlášení, které nedávno udělali australští vládní vedoucí, a jejich podpůrci ve sdělovacích prostředcích a i jinde. Osoby takto argumentující mohou být shovívavě označeni jako občané  starostliví o globální oteplování ale také méně shovívavě  a přesněji jako panikáři globálního oteplování.

Většina těchto tvrzení byla zřejmě vytvořena jako hesla, a všechny jsou přizpůsobeny nepřístojnému a nečestnému politickému víření– kterým jsou  australští občané zaplaveni již po mnoho let. Tvrzení také spoléhají na prodejnou slovní virtuositu, která má  za účel jen propagandu.  Takovou techniku používá mezinárodní environmentální hnutí brilantně a neoblomně.

Následující argumenty jsou tedy dávány vládou jako hlavní důvody pro ospravedlnění zamýšlené nové daně na kysličník uhličitý. Uvidíme jak,  jeivě i celkově, jsou tyto argumenty pochybené.

  1. 1. Musíme zastavit  uhlíkové znečišťování zavedením daně na uhlík.

Spor není ani o uhlíku ani o dani na uhlík, ale o emisích kysličníku uhličitého a o dani na tento kysličník. Daň má být uvalena na paliva a zdroje energie, které pohánějí australskou ekonomii.

V rozvinutých zemích (OECD) podle zákonů o čistém ovzduší jsou již po několik desetiletí  aerosoly,  jako saze, kysličníky dusíku a síry, vyprodukované elektrárnami odstraňovány u zdroje. Je zapotřebí, co možná nejdříve, snížit tuto poluci vzduchu,  která je zdraví škodlivá, a zavést podobná opatření v rychle se rozvíjejících zemích. Zdanění kysličníku uhličitého, který je užitečný,  nepřispějě ničím  k menšímu znečišťování prostředí.

Kysličník uhličitý není žádná škodlivina. Je to plyn, který se vyskytuje přirozeně v atmosféře a který je životně důležitý pro život na zemi. Zvýšení kysličníku uhličitého zrychluje a zlepšuje růst rostlin a pomáhá osvěžit zeleň planety.

  1. 2. Potřebujeme se mnohem více zabývat krisí klimatu (climate emergency).

Není žádná klimatická krise. Termín je úmyslná lež. Na konci dvacátého století průměrná globální teplota zůstala v přirozených  mezích klimatických změn, a nebyla ani nezvykle zvýšená ani snížená, v geologickém  měřítku.

V současnosti se země  nepatrně ochlazuje, teplo oceánů klesá a zvyšování globální úrovně mořských hladin se nezrychluje (ačkoliv počítačové modely předpovídají, že by mělo) a energie tropických bouří je nejnižší za posledních třicet let. Navíc nejsou žádné důkazy pro to, že by se australské klimatické jevy historicky či geologicky lišily  v síle či frekvenci od jejich předchůdců. To zahrnuje sucha, povodně, vedra i sněhové bouře. Great Barier Reef je v dobrém stavu.

  1. 3. Nejvyšší emise kysličníku uhličitého na hlavu má Australie.

Další falešné tvrzení. Podle zprávy  Spojených národů (UN Human Development Report) Australie  vysílá na hlavu 18 tun kysličníku uhličitého.  Státy s vyššími emisemi zahrnují USA (19 tun), Luxemburg (24.5 tun), Kuwait (31.2 tun), UAE (32.8 tun) a Quatar (56.2 tun). Australia má vyšší emise než mnohé jiné země,  protože máme laciné uhlí, jen málo hydro-elektřiny a zakázali jsme si  atomové elektrárny.

Cena za energii, která historicky začala nízko, a nyní se rychle zvyšuje, umožnila Australii, na rozdíl od jiných rozvinutých zemí, exportovat za soutěživé ceny produkty, které vyžadují  k výrobě vysoké emise kysličníku uhličitého. Příkladem takového exportu, který dodal sílu naší ekonomii je uhlík. Zdanění emisí těchto společností způsobí jejich odchod do zahraničí, nebo je zničí.

  1. 4. Zavedení ceny za uhlík potrestá velké znečišťovatele prostředí.

Cena za uhlík úmyslně uvalí pokutu na všechny uživatele energie, zejména však na energeticky intensivní průmysl.  Tihle pouze v představách existující znečišťovatelé jsou ve skutečnosti skálopevný základ australského hospodářství.  Jakékoliv zvýšení jejich výrobních nákladů bude předáno rovnou zákazníkům.

Spotřebitelé  to budou, kteří nakonec vše zaplatí, rozhodně ne industrialisté nebo akcionáři.

  1. 5. Zavedení ceny za uhlík je správná akce,  je v našem národním zájmu.

Největší výhodou australského hospodářství v mezinárodní soutěži je laciná energie uhelných elektráren.

Uvalení zbytečné daně na tento zdroj energie je hospodářský vandalism, který zvýší nezaměstnanost a poškodí životní úroveň všech Australanů.

6. Ochráníme existující pracovní příležitosti, zatím co vytvoříme  nové investice a pracovní příležitosti v produkci čisté  energie.

Smyslem uhlíkové daně  je zavřít uhelné elektrárny. Žádná subvence  neochrání pracovní příležitosti zaměstnanců. Investice poklesnou, protože Australie  bude považována za celostátní risk.

Ve Španělsku 2.2 konvenčních pracovních míst je zničeno za každou novou pracovní příležitost vytvořenou v alternativní energetice, cena na jedno nové místo  je zhruba US$774 000. V podobné studii ve Velké Britanii jsou čísla ještě horší, za každou novou pracovní příležitost je zničeno 3.7 míst  v konvenční ekonomii.

7. Zavedení ceny za uhlík sníží emise kysličníku uhličitého.

Ekonomové dobře vědí, že zvednutí ceny na nějakou podstatnou věc způsobí jen malé snížení  v její spotřebě. To je pravda jak pro elektrickou energii tak pro benzin, dvě látky zejména postižené daní na kysličník uhličitý.

Norsko zavedlo daň na kysličník uhličitý na začátku  let devadesátých, to zvýšilo už tak vysoké životní náklady a přesto emise kysličníku uhličitého vzrostly o 15%.

Nahozená cena $20 až $30 za tunu  velmi pravděpodobně nezpůsobí žádné snížení emisí. Zamýšlené postupné zvýšení ceny až k bodu, kdy  energii intensivně používající podniky jsou vytlačeny do zahraničí, způsobí  snížení australských emisí, ale také snížení australské životní úrovně. Světové emise však zůstanou stejné. Taková politická linie je nesmyslná.

8.Ostatní země se přičiňují, dokonce i Čína a Indie. Nesmíme zůstat za zbytkem světa, který již zdaňuje kysličník uhličitý.

Naprosto nikoliv. Na schůzích v Kodani a v Cancunu se zhroutily veškeré naděje na snížení světových  emisí. Země s nejvyššími emisemi, jako USA a Čína daly naprosto zřejmě najevo, že nehodlají zavést ani daň na kysličník uhličitý ani  obchodování s emisemi. Chicagská klimatická bursa se zhroutila a v Evropských klimatických bursách vládne chaos a korupce. Asi tak tucet amerických států se před časem zavázalo k opatřením proti emisím kysličníku uhličitého, některé z nich[4] (jako New Hampshire a New Mexico)  nyní od závazků ustupují.

Ve sporu s hořejším tvrzením, ani Čína ani Indie nezavádí žádná podstatná opatření ke snížení jejich emisí. Je sice poukazováno na indickou daň na uhlík, avšak ve skutečnosti  to je daň na dolování uhlí, zhruba $1 za tunu.   Ta je podobná australské dani, se kterou  už dlouho zápolí uhelné doly. Navíc v Australii existuje MRET (povinný tarif na obnovitelnou energii), ten vyžaduje, aby do roku 2020 bylo 20 procent elektřiny vyprodukováno obnovitelnou energií. Zdroje obnovitelné energie jako vítr a sluneční energie jsou neschopné ekonomické soutěže a proto po roce 2020 uvalí MRET equivalent $14 za tunu emise kysličníku uhličitého.

Hrát si na to, že následujeme vůdce není moc dobrá idea, když hlavní vůdce (Evropská Unie) má sklerotickou ekonomii characterisovanou vysokou nezaměstnaností a útěkem výrobců do zahraničí a když ostatní velké industrializované země nehodlají nic podniknout.

9. Austrálie  by měla dát příklad a ukázat cestu, kterou ostatní národy budou následovat.

Těžko si představit větší sebeklam.

Pro Australii zavést daň na kysličník uhličitý dříve než státy s vysokými emisemi by znamenalo vystavit naši ekonomii nevýhodě a  snížení soutěživosti a naprosto nic za to. Tvořilo by to ekonomickou hloupost.

  1. 10. Musíme se činit, a čím dříve se vypořádáme s klimatickou změnou tím méně bolesti utrpíme.

Problém je globální oteplování, ne vše zahrňující, úmyslně neurčitá klimatická změna.

Zdanění kysličníku uhličitého, aby se předešlo hypotetickému “nebezpečnému” oteplování, bude neúčinné. Samá starost, žádná radost.

  1. 11. Cena za akci  proti uhlíkovému znečišťování je menší než nic nedělání.

To je podvodné tvrzení. Zavedení daně na kysličník uhličitý přinese sebou velkou cenu pro dělníky a spotřebitele, ale žádné snížení teploty po mnoho století, jestliže vůbec nějaké.

Pro čtyřčlenou rodinu cena za zavedení daně na kysličník uhličitý pravděpodobně přesáhne $2000 ročně[5]. Naproti tomu odstranění vůbec všech  australských emisí by mohlo snížit teplotu země  v roce 2100  zhruba jenom 0.01 stupně.

12. Není žádná možnost vyhnout se problému klimatické změny.

Vskutku.

Je však také pravdou, že není žádné prokázané nebezpečné globální oteplování. Naproti tomu Australie neustále čelí zřejmým  problémům  přirozených klimatických změn a riskantních klimatických událostí.  Celonárodní politická linie je   nutná k řešení těchto problémů.

Přiměřená, cenově účinná politická linie je rovněž zapotřebí pro lesní požáry ve Victorii, povodně v Queenslandu, sucha, cyklony v severní Austrálii a prodloužené doby horka i chladna. To znamená pečlivě se připravit, a účinně bojovat proti a zároveň se přizpůsobovat všem takovým změnám (jestliže a když se objeví). Utrácet miliardy dollarů na drahé a neúčinné daně za kysličník uhličitý pouze redukuje naše bohatství a naše schopnosti řešit tyto skutečné problémy.

Shrňme vše. Je pohroma pro australskou společnost, že vláda a velká většina reportérů a komentátorů ve sdělovacích prostředcích  neustále rozšiřuje nekriticky tucet vědeckých a sociálních plytkostí rozebraných v tomto článku. Současná debata o globálním oteplování je odstrašující příklad jak politické podfuky a postmoderní argumenty se zmocnily veřejné debaty na cokoliv, dokonce i na vědecká témata.


[1] Originál vyšel v Quadrantu v květnu 2011, překlad je přetištěn se svolením redakce Quadrantu.

[2] Překlad Rudolf Výborný

[3] Intergovernmental Panel of Climate Change, Mezivládní Komise pro Změnu Klimatu

[4] V době mezi publikací článku a jeho překladem přibyly další státy, jako například New Jersey.

[5] Za předpokladu, že daň je $25 za tunu kysličníku uhličitého a že australské emise jsou 550 milion tun, znamená $13.8 billionů. Rozděleno na 22 milionů obyvatel to dělá na osobu $627 za rok.

About Rudolf Vyborny

Professor Emeritus, University of Queensland, Mathematics Areas of Interest are Real and Complex Analysis, particularly PDE's and the Henstock-Kurzweil integral.
This entry was posted in Australia, Climate Change, Computer Models, Culture, Czech, Science and tagged , , , . Bookmark the permalink.

One Response to Translation: Scientific incompetence from the climate comission

  1. Pingback: SCIENTIFIC INCOMPETENCE FROM THE CLIMATE COMMISSION | Fog of Chaos

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>