DIKTÁTOŘI NA BOJIŠTI

Ludwig von Gress

Proč to nedopadlo jinak? Po bitvě je každý generálem a po válce stratégem. Po světové krizi má každý ekonom pravdu. Skoro žádný válečný historik si nemůže odpustit post factum rady. Informace, již tak neúplné, zkreslené nebo přímo potlačené se ztrácejí v různých teoriích a úvahách ve smyslu “co tím chtěl básník říci?” Čeho chtěl ten či onen generál dosáhnout, když vydal ten nebo onen rozkaz? Jednoduchá odpověď – povětšinou neměl ponětí. Jen zřídkakdy měl přesné a úplné informace o situaci na bojišti. Von Clausewitz to ve své knize Vom Kriege v roce 1832 nazval “válečná mlha”. Přes obrovský technologický pokrok i generál Schwarzkopf (It Doesn‘t Take A Hero) si na mlhu stěžuje. A co potom chudák diktátor v letech čtyřicátých minulého století?

Stát se diktátorem potřebuje zvláštní osobní kvality, které jakStalin, tak Hitler měli v plné míře. Závist přivedla ne příliš úspěšného gruzínského bankovního lupiče Džugašviliho a ne příliš úspěšného rakouského malíře Hitlera k socialismu, jednoho k internacionálnímu, druhého k národnímu. Jeden se oháněl Marxem, druhý sám sebou. Ani jeden ani druhý to nebrali

moc vážně. Hitler tíhl k velkokapitálu a nechal vyvraždit a pozavírat ty členy Národně socialistické německé dělnické strany, kteří brali ten socialismus ve jméně partaje vážně. Stalin používal Internacionálu jako pobočku SSSR, a když byl v úzkých, tj. po nacistickém útoku, pozapoměl i na marxistický atheismus. Oba vládli velice pevnou rukou, což přes zřejmé výhody vede také k tomu, že nikdo se neodváží diktátorovi odporovat a později ani přinést zprávy odporující diktátorově představě. Diktátorská mlha?

Smlouvou z 23. srpna 1939 si Hitler a Stalin dělí Evropu a dlouho nečekají. Prvního září překračuje polské západní hranice Wehrmacht a  sedmnáctého hranice východní Krasnaja armia. Polsko přestalo existovat;  Svaz sovětských socialistických republik se rozšířil o téměř 200 000 km2 , Německo o něco méně. Socialisté, i když každý trochu jiného ražení, si nad mrtvolou polské republiky podali ruce. A co dál? V říjnu Stalin podepsal smlouvu s Litvou o leteckých a námořních základnách a v listopadu napadl Finsko. Nedá se říct, že nikdo nehnul prstem, aby Finsku pomohl. K velkému překvapení všech, hlavně Stalina, je SSSR kvůli tomu vyloučen z Ligy národů. Čo bolo, to bolo; v červnu příštího roku chce Stalin Besarábii a Severní Bukovinu (naftu, přesněji řečeno). Kamerad Hitler sice musí Rumuny trochu přitlačit, ale ještě ten měsíc je Rudá armáda tam. Červen 1940 byl pro diktátory úspěšný. Hitler porazil Francii a chystá invazi Seelöwe proti Velké Británii, tak co Stalinovi zbývá? Nechat zavraždit Trockého (žádné nebezpečí, že by jej Hitler strčil do zapečetěného vagónu) a připravit útok na tisíciletou Říši, předejít svého spojence.

Důvody k válkám jsou rozličné, dlouhodobé a komplikované. Deset miliónů lidí nezahynulo v první světové válce proto, že nám v Sarajevu zastřelili Ferdinanda. Mocnosti se na válku jen třepaly, a kdyby nebylo Gavrila Principa, musely by si najít jiného. Důvody mohou kvasit dlouho, ale války začíná optimismus , (jsem si vědom, že téze prof. Blaineho příliš zjednodušuji), důvěra v rychlé a poměrně snadné vítězství. Jak Stalin, tak Hitler překypovali sebedůvěrou. Smlouva nesmlouva, bylo jasné, že hnědý a rudý kohout vedle sebe na jednom smetišti dlouho nevydrží.

V Rudé armádě, jen velice odvážný muž není hrdinou. (Stalin)

Stalin nesporně připravoval výboj. Uvádí se, že se nepohodl s Trockým kvůli rozdílnému pojetí marxismu, hlavně proto, že Trocký byl rozhodně Marxovým myšlenkám blíž svým přesvědčením, že socialismus se musí protlačit ve vyspělých, průmyslových zemích.  Stalinova verse, socialismus v jedné zemi, měla v sobě hluboký vnitřní rozpor, který dialektika mohla vysvětlit jen méně přemýšlivým masám. Domnívám se, že ideologie byla druhořadá, šlo o osobní moc. Socialismus nemůže zůstat v jedné zemi, otázka pouze je, kdy pochodovat dál. Trocký chtěl hned, Stalin později. Také věděl, že ruský socialistický experiment není životaschopný a potřeboval kromě pořádku dle své vlastní představy ve své zemi také rozmach vnější. Čistka důstojnického sboru byla logickou součástí plánu.

Když se situace v Německu trochu uklidnila a v Rusku skončila občanská válka, obě zdevastované a nikým nemilované země se skamarádily. Tři roky po zastřelení vůdců komunistického povstání v Berlíně (Rosa Luxemburgová a Karl Liebknecht), podepsaly o Velikonocích 1922 v Rapallu na italské Riviéře hospodářskou smlouvu. Zakladatel německé komunistické strany a Leninův přítel ještě z jeho švýcarské dovolené Karl Radek viděl příležitost k spolupráci vojenské a cítil v německém  nacionalismu jen mezičlánek. Reichwehr a Rudá armáda se domluvily na rozsáhlém výrobním programu, oběma stranám velice prospěšném. Vše, co mělo Německo Versaillskou smlouvou zakázáno,  vyráběli sovětští dělníci pod vedením německých inženýrů a podle německých plánů – tanky, letadla, bomby, ponorky. I jedovaté válečné plyny vyráběli úderníci v Krasnogvardějsku.

Němci, pochopitelně, se nemohli učit hrát se svými novými Made in USSR hračkami v Německu – Francouzi by si toho mohli všimnout. A tak se chemická válka cvičila u Saratova, tankové manévry u Kazaně a na Guerniku se Luftwaffe připravovala u Lipetska, jihovýchodně od Moskvy. Jen ta jedna letecká základna je stála 2 milióny marek ročně.

Sovětští důstojníci se učili v Německu spolu s aspiranty generálního štábu vše potřebné. Konflikt cílů neexistoval, Lenin, Stalin a von Seeckt (Reichswehr Direktorat) považovali existenci Polska za nemožnou a Versaillskou dohodu za nespravedlivou. Stalin měl navíc strach z případného sblížení západních velmocí s Německem. Selanka začala zmírat zvolením Hitlera říšským kancléřem v roce 1933. Jednak už Reichswehr mohl cvičit doma, jednak vyvstal problém dvou socialistických kohoutů. Podle syrových sexuálních slov přiřčených Stalinovi, ale  stejně přijatelným politikům jakéhokoliv ražení – Kdo koho?

Ospravedlňovat vraždy je morálně nepřijatelné, ale je často nemožné vrahům logiku upřít. Tuchačevský a spol. je příklad. Roku 1931 přestalo Japonce bavit přešlapování na svých přelidněných ostrovech a podívali se závistivým okem na Čínu. V roce 1932 ovládli Mandžusko s užitečnými nerosty a úrodnou půdou, hned u východní hranice SSSR, kde v tu dobu milióny obětí socialistické ekonomiky umíraly hladem. Proč by si Japonci nemohli vzít také Sibiř? Vojáci, ať již máme jakkoliv nízké mínění o jejich inteligenci, některým věcem rozumí. Generál Gamarnik, první zástupce komisaře války Svazu sovětských socialistických republik, spolu s maršálem Bluchnerem, vrchním velitem Armády Dálného Východu, a generálem Tuchačevským, vítězem nad československými legiemi, vymysleli praktický plán obrany východní hranice. Byly to vojenské usedlosti, ozbrojené, s vycvičenými muži, dobrovolníky a s minimální kolektivizací. Neočekávali zásoby z matičky Rusi zrzavou jednokolejkou, pyšně zvanou Sibiřská magistrála.  Kromě pozemku voják obdržel krávu, slepice a desetiletou výjimku z daní. Není divu, že roku 1936 tato armáda “kolchozníků” měla asi deset divizí, 110 000 mužů a byla, což je velice důležité – daleko od Moskvy. Čtenářům to asi bude povědomé – ano, Adolf o něčem takovém psal ve vězení v roce 1924. S tím rozdílem, že to měli být rasově čistí Němci a na západ od Uralu. Tuchačevský tak měl pod svým vedením hodně jemu nakloněných bojeschopných, soběstačných mužů mimo normální strukturu Rudé armády, tedy něco, o čem se ambiciózním důstojníkům, planující coup-d’Etat, obvykle jen zdá.

Tuchačevský-Stalin sága by nebyla úplná bez osobní historie. Tuchačevský, jako podporučík carské armády, byl zajat v srpnu 1915  u Varšavy. Za dva roky na to utekl zpátky do Rusi, již téměř bolševické a přidal se k vítězící straně. Pod stranickým vedením Trockého bojoval s Gajdou, Kolčakem, Denikinem a Pilsudským, s  prvními třemi  úspěšně. Byl proto jmenován vrchním velitelem západní fronty a v roce 1920 stála Rudá armáda na dostřel děl před Varšavou. Josef Stalin byl politickým komisařem Jihozápadní armády, která dostala rozkaz postoupit na sever na Lublin a krýt Tuchačevskému bok při postupu na Varšavu. Stalin přemluvil velitele Jihozápadní armády Buďonného a Vorošilova, aby Tuchačevského rozkaz ignorovali a postupovali na Lvov. Pilsudský tak mohl napadnout Tuchačevského nechráněné levé křídlo a odložit socializaci Polska o čtvrt století. I bez důkazů se dá se předpokládat, že Tuchačevský neměl od té doby Stalina moc rád a na Varšavu nevzpomínal s láskou.

Není tudíž překvapující, že Stalin Tuchačevského zabil, spíš je překvapující, že mu to trvalo tak dlouho.  V době svého pádu roku 1937 byl Tuchačevský maršálem a zástupcem ministra války. Buď jeho schopnosti Stalin potřeboval, nebo – jak nám to vysvětlí nynější universitní profesoř – to byl další přesvědčující důkaz jeho humanity. Vražedná čistka Rudé armády začala procesem s Radkem v lednu 1937, a než se rok s rokem sešel, Tuchačevský zmizel a s ním maršál Bluchner, generál Gamarik, tři z pěti maršálů, třináct z patnácti velitelů armád, osm z devíti admirálů, padesát z padesáti sedmi velitelů armádních sborů, sto padesát čtyři ze sto osmdesáti šesti velitelů divizí a tak dále, celkem přes 40 tisíc důstojníků. (Na obyčejný lid bojovníci za práva pracující třídy také nezapomněli, během let 1937 a 1938 zatkli 1,5 miliónu lidí, z nichž se vrátilo dále budovat socialismus asi jen 200 tisíc.) Nevím nic o ostatních důstojnících, ale pro Tuchačevského plakat třeba není. Byl to on, který potlačil povstání kronštadských námořníků v roce 1920, kteří si chudáci mysleli, že to bolševici se svými sliby mysleli vážně, a rovněž on, kdo pod Leninovům ideologickým vedením používal bojové plyny proti neposlušným rolníkům.

Stalin mohl být docela oprávněn ve své víře, že Hitler nenapadne SSSR dokud neskončí s Velkou Británií. Po špatných zkušenostech byl boj na dvou frontách pro německý generální štáb logicky nepřijatelný. Útok Sovětského svazu na Německo vyčerpané válkou s Anglií by měl velkou naději na úspěch. Všechny evropské národy,kromě Poláků by vítaly Stalina jako osvoboditele, Británie, pokud úplně neporažená, by byla ráda, že je ráda, kolaboranti všech zemí by se spojili a Amerika by se mohla soustředit na blokování Japonska. Zdá se, že útok Stalin plánoval někdy v roce 1942, zřejmě v zimě, kdy prý je ruský medvěd nejdrzejší.

Když si Stalin posunul hranice o kousek na východ, asi 300 kilometrů, bylo také nutno posunout vojenské základny. Opevnění na původní hranici se začala rušit a připravovaly se, jakoby levou rukou, plány na nové obranné pohraniční pásmo. Proti všem pravidlům obrany byly základny, letiště a skladiště velice blízko hranic a tudíž zranitelné jak letectvem, tak dělostřelectvem útočícího nepřítele, což ale bylo velice logické pro útok a další posun hranic na západ.

Přemýšlet, co se děje v hlavě diktátora, je ještě těžší úkol, než přemýšlet, co se děje v hlavě ženské. Z nějakého důvodu si byl Stalin jist, že Hitlera předběhne, že důstojnický sbor dozraje, že se válečné zásoby nahromadí, že mu to zkrátka všechno vyjde, než anglicko-německá válka skončí. Jak jinak si vysvětlit nevysvětlitelné – rozkaz k demolici původních opevnění, když se na nových ani nezačalo a zřejmě ani nepomýšlelo začínat.

Na jaře 1941 Luftwaffe, (švadrona Rowehl) posílala až deset letadel denně na pohraniční průzkum. Běžně létaly 30 až 50 km za hranici, ale jedno letadlo si vyfotografovalo Rudé náměstí, víc než 1000 km od hranice. Stalin stále věřil ve svou neomylnost. Nedá se však úplně říct, že se na německý útok nepřipravil. V pátek dvacátého června nechal NKVD posbírat básníky a nařídil jim skládat bojovné protinacistické písně. Sobotu strávil na své dače. Pak, jak už to bývá, po sobotě přišla neděle. Neděle 22. června.

Když Barbarossa začne, světu se zatají dech. (Hitler)

Po čtyřech týdnech pokročila Heeresgruppe Nord (Armádní skupina Sever) pod velením maršála von Leeba o 600 km. 1. září 1941 se velice přibližná čára německého postupu táhla od Leningradu přes Novgorod a Smolensk až za Krym. O sovětských ztrátách se vedou spory dodnes. Pleshakov uvádí 600 tisíc v prvních dvaceti dnech. Přibližně jeden z deseti sovětských občanů zůstal na území okupovaném Němci (20 miliónů z 190). Polní maršál Fedor von Bock ve svém rozkaze z 8. července pro svou Heeresgruppe Mitte, inter alia, píše: “…zničili jsme 22 divizí pěchoty, 7 obrněných divizí, 6 motorizovaných brigád a 3 divize jízdy. …Počet zajatců a kořisti do včerejšího data je 287 704 zajatců, 2585 tanků ukořistěných nebo zničených, ukořistěných 1449 děl a 242 letadel…”

Byl to bezesporu obrovský úspěch Wehrmachtu, jehož provedení předčilo plán. Hitler byl

od září 1939 ve válce všude úspěšný až na ty zatracené Brity. Myslím, že nikdy nedoufal a ani nechtěl Velkou Británii porazit. Věřil, že kdyby nebylo židovské loutky Churchilla, snadno by se s ní domluvil. Náznak je v Mein Kampf, a podivná fakta Dunkirque, kde Hitler přímým rozkazem zabránil zničení podstatného zbytku Britského expedičního sboru, i “útěk” Rudolfa Hesse to nepřímo potvrzují. I ti nejmladší čtenáři budou dávno na slávě Boží, než, jestli vůbec někdy, Britové zveřejní své dokumenty o předválečném a  válečném vyjednávání s Hitlerem. Německo-anglický pakt proti rudému nebezpečí? Možná naši pravnuci se dočtou, i když je to bude zajímat méně než mne Hogen povstání v Japonsku.

Němci nikdy nechtějí bojovat na dvou frontách, jednak je to proti jejich válečné doktríně (von Schlieffen, von Moltke), Jednak proti zdravému rozumu, ale přesto tak vždy skončí. (Někdo možná řekne Bohu díky.) O hlouposti boje na dvou frontách psal i Hitler v Mein Kampf. Nicméně Hitler si byl vědom rostoucího nebezpečí na východě. Mohl  předpokládat, že se Stalin bude cítit bezpečný před koncem války s Británií a bude se připravovat hlavně na útok. Čím dřív tudíž Rusko napadne, tím líp. Roční období hrají ve válkách velkou roli, zejména má-li se bojovat v zemi, kde jsou cesty skoro půl roku nesjízdné kvůli blátu a druhého půl roku kvůli závějím. Útok někdy v květnu 1941 by byl alespoň s hlediska času logický. A tak Hitler 13. prosince 1940 posílá 24 divizí přes Maďarsko do Rumunska (plán Marita) a za pět dnů nato vydává neslavný rozkaz č. 21, plán útoku na SSSR.

Původní, spíš jen pricipiální plán Oberkommanda des Heeres (OKH, vrchního velitelství armády), se jmenoval “Fritz” a tvrdí se, že Barbarossa byla pojmenována po Frederiku I, který se utopil na křížové výpravě do Svaté země (1190). Hayrettin Barbarossa, Sulejmanův velice úspěšný admirál (přibližně 1520-1530) s plánem asi neměl nic společného. Osobně si myslím, že Rudovous byl Stalin.

Byl to celkem logický plán zničit ruskou armádu, než uteče za Ural, a zastavit se na přibližné čáře Archandělsk-Volha. (Sovětský plán byl méně ambiciózní. Jejich čára byla Ostrolek – Olomouc. (Pleshakov – Stalin´s Folly). Problém byl v detailech. Nevěděl Abwehr o armádě sibiřské? Barbarossa měl tři “předběžné“cíle. Leningrad vzdálený 960 km byl  jako centrum bolševického “Weltanschauung” považován za důležitý. Měl být srovnán se zemí a předán Finům (ti ovšem nechtěli) k bruslení. Kyjev byl nějakých 1440 km a Moskva 1120 km. Hitlera Moskva ze začátku moc nezajímala, ale nechal generálům volnou ruku. Chtěli se dostat do vojenských učebnic, ale nepoučili se z Tolstého Vojny a míru. Moskvu dobyli Poláci v 17. století a Francouzi v 19. a stejně jim to k ničemu nebylo. I když nutno přiznat, že něco se změnilo – v roce 1941 všechny koleje vedly do Moskvy, byla důležitým dopravním uzlem. V dobách trojek a saní možná tak důležitá nebyla.

Na tyto cíle, podle realistického odhadu generálního štábu, Oberkommando Wehrmacht (OKW, vrchní velitelství ozbrojených sil), potřebovala armáda pět měsíců. Tolik času nebylo, a když Hitler šel tahat Mussoliniho kaštany s řeckého ohně a trestat neloajální Jugoslávii, bylo ho ještě míň. Vrchní velitelství plán disciplinovaně  “vylepšovalo” , dokud Hitlerovi nemohlo říct, co chtěl slyšet.

Útok tří a půl miliónu vojáků potřeboval zásoby, ať již na měsíc či pět. Problém byl v tom, že podle výpočtů musel být Sovětský svaz poražen v prvních 500 km, poněvadž na tu vzdálenost mohl jakž takž vydržet proviant, munice, pohonné látky a silniční doprava. Pak Wehrmacht závisel na železnici a je všeobecně známo, že Rusko má jiný rozchod kolejnic. Někdo by si myslel, jako třeba já, že posunout jednu kolejnici na dřevěném pražci o kousek blíž by neměl být pro Eisenbahntruppe zas tak velký problém. Nebylo to tak jednoduché, jak by si neodborník představoval. Stručně, pražce byly příliš daleko od sebe, kolejnice příliš tenké a těžší německé lokomotivy se tudíž nedaly použít. Ještě k tomu všemu ukořistěné uhlí, vykopané volky nevolky Stachanovci v Donbasu, nebylo dostatečné kvality na pálení v německých lokomotivách. (S benzínem byl problém podobný, měl příliš nízké oktanové číslo a musel se obohacovat, myslím, že benzénem)

V roce 1939 měla Tisíciletá říše lokomotiv a vagónů méně, než císař na začátku války v 1914, i když uhlí a oceli měla dost. Nahradit dvoukolejnou trať mohlo 1600 nákladních aut, ale na silnici na tom Němci také nebyli dobře.  Národní socialismus automobily uctíval, ale v praxi jim to moc nešlo. Hitlerem oslavovaný lidový vůz dr. Ferdinanda Porche se začal vyrábět až po Marshalově plánu za Adenaura a na začátku války měli Němci jedno auto na 70 obyvatel, zatím co v USA bylo jedno na deset. Auta potřebují benzín a gumy, které Německo nemělo, nemluvě již o personálu, náhradních dílech a údržbě (v porovnání s železnicí). Tak se stalo, že ze 103 divizí na začátku války jich jen 16 bylo plně motorizovaných. Divize pěchoty měla teoreticky mít 942 motorových vozidel a 1200 koňských potahů. V červnu 1941 40 procent, t.j. 88 divizí mělo francouzská civilní vozidla všemožných typů. Wehrmacht v Rusku používal asi 2000 různých typů vozidel, což muselo velice těšit mechaniky. Pro zajímavost – Rudá armáda měla až do konce války pouze dva typy nákladních automobilů, z nichž jeden byl studebacker a jeho kopie.

Kdyby sem to byl věděl, tak bysem sem byl nechodil *(Hitler)

Necelý měsíc po útoku měla Grosstranportraum jen dvě třetiny provozuschopných nákladních aut. Ruské cesty byly horší, než se očekávalo a často to, co měl OKH na mapě jako cestu, byla jen stezka. Spotřeba paliv a olejů byla skoro o třetinu větší, než generalstab vypočítal podle zkušeností s cest francouzských. Opravny zůstaly v Říši a Polsku, daleko za frontou, náhradní součástky pro stovky různých typů nebyly a dezertéři/partyzáni také moc nepomáhali.

S vlaky byl také problém. Panzerkampfwagon jede víceméně po cestě, (i když tank cestu nepotřebuje, náklaďák s jeho benzínem ano), ale vlak jak známo po kolejích. Ty se s cestami nepotkávaly zas tak často a tak Hothovy a Guderianovy tanky byly dávno daleko vpředu než konečně pěchota dopochodovala osvobodit nějaké to nádraží, (v jednu dobu byla pěchota víc jak 160 km za nimi) držené zapomenutou jednotkou Rudé armády. Rusové ničili při ústupu, co se dalo, a übermensch to, co zbylo. Daleko za nimi se trmácely jednotky Eisenbahntruppe bez zásob, nářadí, benzínu, povětšinou se skládající z povalečů, kterých se Reichsbahn potřebovala zbavit. Navíc k tomu všemu neexistovala centrální kontrola zásobování. OKH organizovalo Aussenstellen, předsunuté zásobovací oddíly, nad kterými velitelé armád na frontě neměli žádnou pravomoc. Ti měli své Kleinkolonnenraum. Kontrola železnic byla v rukou Wehrmachttransportwessen, a aby se z toho hlava již úplně točila, je třeba si připomenou, že jak SS, tak Luftwaffe se staraly o své vlastní zásobování. Tak se není co divit, ale jestli se divit chcete, doporučuji knihu Martina Van Creveld – Supplying War (Cambridge University Press 2004).

Přes to všechno Hitler mohl Stalina, což neznamená nutně Rusko, porazit. Nejen Litevci, Estonci, Lotyši a Ukrajinci měli dobrý důvod socialismus nenávidět. I Rusové vítali Wehrmacht chlebem, solí a papírkem s jmény a adresami těch nejzarytějších komunistů. Mnoho židů nevěřilo, že Hitler je nemá rád, a vítali osvoboditele, protože nedůvěřovali komunistické propagandě, která zrovna v tomhle zas tak lživá nebyla. Bez přílišného přehánění se dá říct, že obyvatelstvo osvobození vítalo. Cynik by mohl říci, že jediný pokus naklonit si obyvatelstvo byl “Kommissar order”, podle kterého se měli zajatí političtí komisaři bez prodlení likvidovat. Předpokládalo se, že všichni židé jsou političtí komisaři a všichni komisaři židé. To ovšem vedlo k větší bojovnosti politruků, kteří neměli co ztratit. Je všeobecně známo, jak Sonderkommanda SS zacházela s nevhodnými živly. Během několika týdnů se jejich praktiky v okupovaných oblastech staly známými a šance neutrálního pilně pracujícího zázemí  á la Protektorat Böhmen und Mahren se vypařila.

Co se dělo v Hitlerově hlavě je záhadou. To, co řekl před útokem na Rusko, víme.

“Nemáme co ztratit, ale vskutku mnoho co získat. Výsledkem omezení nám vnucených je naše ekonomická situac taková, že nemůžeme vydržet víc než několik let. Göring to může potvrdit. Nemáme na výběr, musíme jednat… Nikdy v budoucnost nebude mít Německo muže s větší autoritou než já. Ale každým okamžikem mohu být nahrazen nějakým idiotem nebo zločincem… Morálka německého národa je výborná. Může se jedině zhoršit.”

Pro úplnost se musím zmínit o tom, že pozdní začátek kampaně je některými autory udáván jako důvod porážky. Nemyslím, že začít o měsíc dřív by zas tak moc pomohlo. Ty základní problémy by existovaly stále. Rusko se nedá vojensky porazit ze západu nebo severu, což je, myslím, zřejmé z pozorného čtení Vojny a míru. Z jihu možná, z východu určitě.

/ *) On to Hitler takhle docela podle Knoflíkové války neřekl. Prý, podle Guderiana,(Achtung Panzer) řekl  – “I would not have started this war” (Neměl jsem začínat tu válku), kdybych věděl, že roku již 1937 Heinz Guderian  odhadl počáteční počet ruských tanků docela přesně a výrobní schopnost ruského tankového průmyslu velice reálně) /

Vojenské mozky, ať již nahnědlé nebo narudlé, jsou stále převážně zelené. (von Gress)

Proč se generálové nebo plukovníci nevzbouřili? Z vojenského hlediska to vše vypadalo mizerně na obou stranách. Inu, částečná odpověď je ve vojenském myšlení, jak vidno z mnoha příkladů, ale pro mne nejzajímavějšího z první světové války, týkajícího se zásobování na západní frontě. Kde mohli Němci použít železnice, svoje, francouzské, belgické, nebylo to tak zlé. Kde nemohli, používali koňské potahy a nákladní automobily.  Polní policie, odpovědná za kontrolu dopravy v zázemí, měla přesný rozkaz, že muniční transport má absolutní přednost. Munice se vezla na rychlých, moderních, benzínových nákladních automobilech. Řeklo by se, logické a nediskutabilní. Feldpolizei tudíž podle rozkazu pouštěla náklaďáky s municí, ale zastavovala náklaďáky a potahy s benzínem. Výsledkem byla polovina belgických cest zablokovaných náklaďáky s municí, kterým došel benzín.

Proč se sovětští generálové nevzbouřili? Počáteční porážky byly katastrofální a jednoznačně Stalinovou chybou. Vojákům střílet zakázal, obávaje se provokace, ale pro jistotu nechal NKVD sebrat básníky a nařídil jim skládat bojovné protinacistické písně; a necelých 24 hodin po útoku  nechal zatknout šéfa generálního štábu Mereckova. Pokud něco rozhodl, byla to jedna taktická chyba za chybou. Milióny umíraly docela zbytečně, třeba jen proto, že vožď neuměl číst mapu.

Převrat by byl docela logický, kdyby byl schopný provést někdo, kdo zůstal naživu. Ale kdo zbyl? Tak třeba Konstantin Rokosovský. Polák, spolužák Žukova z Vysoké školy kavalerie, strávil dva a půl roku v Stalinově koncentráku, propuštěn před válkou. S generálskou hodností válkou obnovenou, předháněl se s Žukovem v bezohlednosti k životům vlastních vojáků. Roku 1949 jej Stalin poslal dělat Polákům ministra obrany, a byl to on, který při nepokojích v roce 1956, tři roky po Stalinově smrti poslal proti Polákům polské tanky, aby zachránil ruské samoděržaví. Víra v socialistickou spravedlnost, kterou z něj nevytřískali ani Berijovi pohůnci? Nebetyčná hloupost? Bezpáteřnost? Jen ti, co trpěli v koncentrácích nebo v prognostických ústavech, asi mohou odpovědět.

Když ne vojáci, proč ne strana bolševiků? Po pádu Minsku i Stalinovi došlo, že informace z fronty mají velice málo co společného s realitou a jeho rozkazy neexistujícím armádám Němce nezastaví. Navštívil generální štáb, přivedl Timošenka a Žukova k slzám a na odchodu řekl, “Lenin nám zanechal velký odkaz a my to zjebali”. Pak odjel na svou daču a přestal přijímat telefonáty. (Sudoplatov v Special Tasks to popírá) Berija, Molotov, Malenkov, Mikojan a Vozněsenský začali panikařit. Co kdyby se přece našel nějaký Bonaparte? Třicátého června se sešli a rozhodli vytvořit Výbor státní obrany. Vozněsenský nabídl vedení Molotovovi. To by byl konec Berijův. Přemluvil soudruhy, aby vedení přece jen nabídli Stalinovi. Odjeli za ním na daču, kde deprimovaný Stalin údajně očekával své zatčení. Příjemně překvapen, mohl být potěšen a na druhé straně možná i vyděšen, co jeho a Leninův teror dokázal z lidí udělat.

Třetího července 1941 Stalin konečně k lidu promluvil. Oslovil jej, mezi jiným, “Bratři a sestry”. Lidé, stébel se chytající, tudíž doufali ve změnu. Ale běda, do konce roku jich prošlo něžnými rukami NKVD jeden milión třista třicet devět tisíc sedm set dva (1 339 702). Válečný průmysl měl další zásobu laciné pracovní síly.

Japonsko mohlo trochu strašit, ale agent “Ramzai”, kovaný německý komunista Richard Sorge, narozený v Baku německému otci a ruské matce, předstírající, že je kovaný nacista,  tvrdil, že se není čeho obávat, že Japonsko má zájem na krajích teplých a naftu a kaučuk již produkujících. Věřil mu Stalin? Proč? Jiným špiónům nevěřil a ani Sorgemu (malé hovno, které žije z japonského bordelu) ne. Jak známo, Sorge včas varoval před německým útokem. Malá šarvátka pouhých čtvrt miliónu rudoarmějců s Japonci u Chalkin Golu v září 1939 neskončila sovětskou porážkou, spíš naopak, a Japonci nepochybně věděli, že ovládnout Sibiř by nebylo žádnou procházkou. Ale… Stalin věděl, že za Uralem by byl proti Němcům bezpečný. Proti svému lidu? Jiná otázka. Je nutno se zmínit o Lenigradu, kdy v době povážlivé, dvacátého srpna 1941, Ždanov a Vorošilov ustanovili “Vojenský výbor na obranu Leningradu” bez předchozího schválení Stalinem. Za pár dnů přijeli Molotov a Malenkov a výboru byl konec. I v té době musela být jakákoliv nezávislost potlačena. Stalin za Uralem? Lid by mohl začít přemýšlet, jestli ten socialistický systém je skutečně tak výborný. Podle mého názoru vsadil Stalin na jednu kartu a nechal Sibiř proti Japonsku nechráněnou. Sibiřské divize mu válku zachránily. Va banc vyšel.

Proč se nevzbouřili generálové němečtí? Hitlera neměli rádi, on neměl rád je a Hitlerovy čistky byly spíš jen kosmetické. Admirál Canaris a jeho Abwehr poskytovali technickou pomoc těm štábním důstojníkům, kteří plánovali, ne příliš kompetentně, odstranění Hitlera. (Alan Clark – Barbarossa) V srpnu 1941 Hitler navštívil generalstab, v tu dobu v Novém Borisově. Hitler měl být zatčen, postaven před soud a… a dál to důstojníci nedomysleli. Když Hitler konečně přijel, (diktátoři rozšafně mění cestovní plány) byl obklopen svou Schutzstaffel (populárně SS) a štábní důstojníci dospěli k názoru, že to zas tak moc nespěchá.  Mimochodem, z téhle konference pochází výše zminěný *) citát.

Někteří se na věc dívali realisticky. Po válce polní maršál von Brauchitsch, vrchní velitel armády, řekl: “Mohl jsem nechat Hitlera zatknout. Měl jsem dost mně loajálních důstojníků. Ale to nebyl problém. Proč bych to dělal? Byla by to akce proti německému národu. .. Celý německý národ byl pro Hitlera. A měl k tomu dobrý důvod…”

V jednu dobu byl Wehrmacht na dostřel děl od Archangelska a za Oděsou. I rychlý pohled na mapu ukáže, jak těžká by byla zásobovací situace SSSR, kdyby se německá armáda včas zmohla k poslednímu, šedesáti nebo stokilometrovému postupu. Nedokázala to. Nebylo to vinou vojáků a nižších důstojníků. Zásobovací problém, jistě, ale hlavně tvrdošíjnost nafoukaných pruských oficírů, kteří přes veškeré své vojenské vzdělání pochopili Clausewitze špatně a kterým neúprosná logika německého válečného hospodářství byla již úplně cizí. Hitler v tu dobu věděl, co dělá a co chce. Zničit Rudou armádu a zajistit si naftu a pšenici. Generálové chtěli dobývat velká města, protože to by vypadalo dobře na jejich resumé. A navíc – vítěz od Moskvy by měl morální autoritu Německo vést. A tak Hitlerovy plány sabotovali. Kupříkladu Guderian váhal deset dnů, než konečně (a částečně) uposlechl rozkazu svého nadřízeného generála Haldera (šéf OKH). Deset dnů suchých cest. Hitlerův va banc byl neúspěšný.

Je buď kouzelník nebo šílenec. (Korán 51:29)

Nostalgická toulka po stopách housenkových pásů křížem krážem ruskou stepí se chýlí ke konci. Každý, předpokládám, ví, jak to dopadlo, možná i absolventi po-plyšovo-revolučních středních škol. Píši jen o počátku války a v tom případě nemá moc smyslu porovnávat vojenské schopnosti obou armád a jejich velitelů. Wehrmacht byl bezesporu lepší, ale neměl dostatečnou výdrž proti kombinaci lidských sil, bezohledného sovětského velení, osobních kvalit ruského člověka a průmyslové moci USA a SSSR. Na smetišti diktátorů Sovětský svaz ztratil mezi 8,6 a 11,4 milióny vojáků plus 3 milióny, které se nevrátily s německého zajetí. Říše na všech frontách, ztratila 3,25 miliónů. Stalingrad, Moskva, Kursk? Kdo ví? Každý odborník má jiný názor. Jako neodborník bych si myslel, že velké bitvy měly nesporný psychologický účinek, ale válku Hitlerovi prohrála “logistika”.

Stalin věřil, že politická spolehlivost, strach a nadšení nahradí munici a taktické vedení. Hitler věřil, že politická spolehlivost, disciplina a rasová nadřazenost nahradí teplé oblečení a benzín. Jejich chyby, důvěra ve svou neomylnost,  nedůvěra v informace, které se jim nehodily a přílišná důvěra v informace v souladu s jejich představami, nedůvěra ve spolupracovníky jsou asi známkou duševní poruchy, lidově řečeno přímo bláznovství. Lidé ovšem, včetně diktátorů i demokratů věří v to, čemu chtějí věřit. Většina nemá moc ovlivnit svou vírou a hloupostí ostatní a zapříčinit zlo. Někteří mají. Koncem války řekl Roosevelt o Stalinovi – “jestli mu dám vše, co je možné a nebudu chtít nic oplátkou, noblesse oblige, nebude nic anexovat a bude pracovat pro svět demokracie a míru”

 

Blázen diktátor? Jen diktátor blázen?

Ludwig von Gress ©  prosinec 2008

[ psáno pro nový Polygon ]

About Ludwig von Gress

Born in communist Europe, interested in defence matters on a macro scale, with a cavalry “devil may care spirit” from his grandfather and cautious effectiveness of asymmetric warfare approach from his guerilla father. He sometimes despairs that he may be the only one taking the defence of Australia seriously.
This entry was posted in Communism, Czech, Fascism, History, Military, Uncategorized and tagged , , , , , , , , , , , , , , . Bookmark the permalink.

2 Responses to DIKTÁTOŘI NA BOJIŠTI

  1. Saudman says:

    Těžký život diktátorů zřejmě.

  2. Pingback: Petr Dlaha

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>