old china article (July 2007)

ČÍNSKÁ VLNA

PAVEL JACKO

Make noise in the east, attack in the west.

Mao Ce-tung

Když v roce 1978 Teng Siao-pching řekl, že je jedno, jestli je kočka bílá nebo černá, jen když chytá myši, málokdo si tenkrát uvědomil, že my jsme ty myši. Někteří ekonomové to přeložili jako oznámení přechodu od řízeného hospodářství k tržnímu a ti méně historicky vzdělaní jako konec komunistické Číny. Zřejmě nikdy neviděli, co kočka s myší dělá, než ji zabije.

Žijeme v zajímavé době díky čínským přátelům. Zatímco je téměř jisté, že ve světě ovládaném Čínou naše problémy s mohamedány budou jen občasným zasvrběním, problémy naší, tj. západní civilizace a kultury teprve začnou. Nechci zde obhajovat naši kulturu, jen bych rád připoměl, že jsme na ni zvyklí.

Jeden můj známý, rodilý Australan, vzdělaný, a nejen proto, že je děkanem fakulty jedné z místních universit, mně při nedávné debatě řekl, „Víš, mně to zas tak moc vadit nebude, když Čína převezme světovládu po Americe. Amerika už na to nestačí, horší to být nemůže.“ Nikdy v totalitárním státě nežil, Čechy navštívil po plyšové revoluci a v komunistické Číně byl pár dnů coby obletovaný host, ale to by jej omlouvat nemělo. Číňané se nikdy Maa nevzdali a jsou stále pyšní na kontinuitu s režimem, který zabil víc než 70 miliónů svých lidí. Zdvořile řečeno, Čína je stále psychopatický totalitární stát.

Teď si možná čtenář řekne, ach, jo, zase někdo píše o žlutém nebezpečí. Nepíši. Když bych už pro srozumitelnost použil přívlastek „žlutý“, byl by to žlutý fenomén. Ale ani to není správné – takový narudlý. Zkrátka – čínská vlna. Také bych si dovolil navrhnout, ať se rozhlédne kolem sebe a odmyslí si vše, vyrobeno v Číně. Myslím, že si uvědomí, že sedí nahý na zemi a kouká do prázdna.

Moc vychází z hlavně pušky

Lidé čtou, povětšinou přes růžové brýle, o ekonomickém vývoji, kde jüany jsou měřítkem. Málokdo si všimne dramatického zbrojení a modernizace ozbrojených sil, o kterém se píše míň a rozpačitě. Čína tvrdí, že kdyby skutečně spotřebovali tolik peněz na zbrojení, jak o něm píše zlomyslný západní tisk, pomřeli by hladem. Mám dojem, že jednu dobu tak podobně argumentoval Hitler. Čínská armáda pomáhá Spojeným národům v Afghánistánu, Bosně, Etiopii, Iráku, Kambodži, Kongu, Kosovu, Kuvajtu, Libérii, Mozambiku, Sierra Leone, Východním Timoru a Západní Sahaře. Nicméně, její bojeschopnost lze jen těžko odhadnout. Bude asi lepší, než když dostala v roce1979 přes čumák od Vietnamu a na Západem opuštěný Tchajwan stačit bude. Trochu připomíná armádu španělskou před občanskou válkou. Hlavním úkolem má být udržení vnitřního pořádku a jednolitosti země, což při úzkém spojení armády s místním průmyslem a zemědělstvím, je spíš asi zbožným přáním politbyra.

Díky zbabělosti britské vlády má čínská tajná služba přístup přes Hongkong k počítačům Interpolu a tím ke všem potencionálním teroristům, tj. nám všem. Australská vláda pyšně inzeruje v časopise Economist, že máme 700 000 čínsky mluvících. Netvrdím, že všichni představují pátou kolonu.

Produkce

I když nemusíme všem číslům zas tak úplně věřit, (obě strany, jak Čína, tak západní vlády mají zájem na nižších) růst čínské průmyslové výroby je ohromující. Žádná země se Číně nemůže rovnat. Před časem se ještě dalo říct, že vychází z nízké základny, ale dnes již ne. Odhaduje se sice, že přes 30 procent hrubého domácího produktu Číny by se ztratilo, kdyby Čína platila Západu všechny ty licenční a patentové poplatky. Takže kdyby nekradli, celá jejich oslavovaná ekonomie by se snížila skoro o třetinu. Pro zajímavost, levicoví omlouvači tvrdí, že vymáhání těchto poplatků je jednak rasistické, jednak v rozporu s čínskými tradicemi a kulturou. Nevím, nakolik jsou jim Číňané za ty „tradice“ vděčni. A pro úplnost musím připomenout, že Spojené státy také dlouho po svém vzniku nic neplatily.

Je zřejmé, že Čína dováží hodně surovin, i když – alespoň podle příručky ministerstva obrany – má všeho dost, nic nepotřebuje a žádné nebezpečí pro ostatní země tudíž nepředstavuje. Nicméně dováží čím dál víc, což je prý pro nás, specificky Austrálii, dobré. Moc se nepřemýšlí o tom, jaká bude cena surovin, když už je nikdo jiný nebude potřebovat. Čína exportuje hodně průmyslových výrobků, od plastikových raket až po ty opravdické. Je těžko najít něco, co nevyrábí a nevyváží. Cenou a povětšinou již ani kvalitou se jí nedá konkurovat. Nízké mzdy jsou sice důležitá, ale přece jen pouze část hospodářského (jak tomu rozumí ekonomové) úspěchu. Vyšší produktivita, technologická pružnost a masová výroba se nedají ignorovat.

Čínský textil (Čína je největší světovým výrobcem umělých vláken) a čínské oblečení již v podstatě zničilo výrobu v tzv. vyspělých zemích, které se třeba mohou utěšovat nadějí na náhradu výrobou něčeho jiného. Textil ovšem představuje kupříkladu 86 procent vývozního zboží Bangladéše, 83 procent Haiti, 63 procent Hondurasu a 94 procent nešťastného Lesotha. Lidé v méně vyspělých zemích, pokud si nenajdou práci jako programátoři, právníci nebo politici, budou podle lidských zvyků emigrovat. Do Číny ovšem těžko.

Laciná zemědělská produkce z Číny přivádí na mizinu rolníky v okolních zemích, již tak málo politicky stabilních. Chudoba nevede k demokracii. Se službama na tom také nejsme dobře. Střední úřednická vrstva v tzv. vyspělých zemích již léta ztrácí práci Indii. Bangalore, slavné jako středisko „outsourcing“ natolik, že se pro to začal používat výraz bangalorizace, nyní ztrácí tu práci do Dalianu v Mandžusku. Příliš dobře placení Indové ztrácejí práci k Číňanům. Dalianizace?

Nemohu zapomenout na potenciál finanční manipulace Čínskou lidovou republikou na burzách, peněžním trhu a „futures“ daný držením obrovských zásob zahraniční měny, převážně US dolarů. Nemusím použít velký klacek, stačí, když všichni vědí, že se mému klacku nemohou rovnat.

Výroba, zemědělství, služby – nevypadá to pro nás změkčilé západníky dobře. Myslím, že nejhorší bude dlouhodobý psychologický dopad na občana, až si konečně uvědomí, že jeho země není schopna nic vyprodukovat a že nemůže hrát ani druhé, ani třetí, ani čtvrté housle, poněvadž světový orchestr na takové nástroje již nehraje.

Drang nacht Westen und Nord und…

Čínský obchod s Afrikou se během posledních čtyř let zčtvernásobil. Čína se tím stala třetím největším obchodním partnerem afrického světadílu, a to i přesto, že principielně neprodává zbraně těm několika zbylým státům, které mají diplomatické styky s Tchajwanem. Jedna třetina čínské nafty přichází z Afriky. Afričtí politici mají čínskou pomoc rádi, protože Čína „nezasahuje do jejich vnitřních zaležitostí“. Mezinárodní měnový fond, Světová banka a podobní dárci totiž očekávají alespoň nějakou ochranu životního prostředí a doufají, že alespoň polovina peněz neskončí na švýcarských bankovních účtech diktátorů. „Bezpodmínečná pomoc“ je pochopitelně lež, opakovaná diktátory, Čínou a jejich obhájci do omrzení. Jen jeden příklad. Loni v Zambii se Číně nelíbil nějaký Michael Sata, který si dovolil kandidovat ve volbách. Čínský velvyslanec v Lusace okamžitě vyhrožoval zrušením diplomatických vztahů. Vzájemná podpora při hlasování o lidských právech ve Spojených národech je samozřejmá – jedna krvavá ruka myje druhou.

V Rhodésii, nyní Zimbabwe, soudruh Mugabe organizoval před časem vyhánění bílých farmářů a darování jejich usedlostí „veteránům osvobozenecké války“. Zdá se, že se veteránům moc pracovat nechtělo (není moc divu, musí jím být přes sedmdesát) a farmy přebírají Číňané. Buldozerování slumů se vysvětlovalo jako pomsta za podporu opoziční strany. Nyní někteří tvrdí, že se jednalo o snahu zničit konkurenci čínských obchodníků, kterých je v Zimbabwe již 10 tisíc. Není ovšem pravda, že Čína nebere riziko podnikání v Africe vážně a že jen spoléhá na ochranu ozbrojených sil tzv. suverénních států. Čtyři tisíce čínských vojáků chrání svůj ropovod v Súdánu.

V Pacifiku je Čína oblíbená, dává peníze a neptá se na co, dává Semtex s prošlou záruční lhůtou pro rybolov, staví betonová velvyslanectví mezi palmovými chatrčemi a prohlubuje přístavy, aby tam domorodý rybář mohl dotáhnout i tu největší velrybu a v případě potřeby i torpédoborec. Kmenoví náčelníci, pardon, svobodně zvolení prezidenti nezávislých demokratických států, pak hlasují ve Spojených národech naprosto nezávisle podle svého svědomí, které je z nějakého důvodu shodné s …můžete hádat třikrát.

Před nějakým časem můj zdejší čínský klient potřeboval pro svůj obchodní rozmach peníze z Číny. Příslušné čínské ministerstvo přišlo se smlouvou, v níž mimo jiné určovalo pracovní vztahy v jeho podniku. Chtěli pracovní podmínky, které tady byly možná před 150 lety a nyní jsou naprosto protizákonné. Přičetl jsem to ideologické aroganci socialistů, kteří jsou vždy a všude přesvědčeni, že mají Marxem daný patent na pokrok. Teprve později jsem si uvědomil, že jsem se mýlil. Ty pracovní podmínky nebylo něco, co jim kázala ideologie. Byla to součást dlouhodobého plánu přivést pracovní podmínky, kdekoliv jim to jejich vliv dovolí, na jejich úroveň.

V čínských uhelných dolech, podle Čínou přiznaných čísel, denně umírá skoro tolik horníků, jako v USA za rok. V čínském niklo-kobaltovém dole Ramu na Nové Guinei před nedávnem místní pracovníci stávkovali. Jsou placeni 4,20 dolary denně, přesčasy mají povinné a platí se rybími konzervami. Tajemník ministerstva práce a průmyslových vztahů řekl, že kantýna není vhodná ani pro psy nebo pro prasata. V čínském měděném dole v Zambii při protestu proti pracovním podmínkám zastřelila čínská ochranka pět afrických dělníků. Kam šlápne noha neokolonizátora s měšcem renminbi (v překladu peníze lidu), životní úroveň jde o sto let zpět.

East is East, and West is West and twain shall never meet – doufejme

Ve velkém poskoku vpřed čínská kuřata nevědí, co je postihne dřív, KFC nebo ptačí chřipka a čínští dělníci, povětšinou tak špatně oblečení, že je ochranka nepustí do obchodů, nevědí, co je postihne dřív, nezaměstnanost nebo zaměstnanost. Čínský proletariát, pokud se mu to nelíbí, by si měl přečíst onu Marxovu brožurku, která začíná – Čínou obchází strašidlo, strašidlo … 22 miliónů jich tento rok vystoupilo s komunistické strany, zrovna teď, kdy bychom potřebovali, aby bojovali za svá nezadatelná práva. Nicméně ukazuje to na velké vnitřní politické problémy. Čína také přiznává 56 etnických skupin (naše první republika byla úplný vzor jednolitosti) a zdráhavě také nějaké to rozdílné náboženství. Bída sice ještě nedosahuje té za Maovy hrůzovlády, ale rozdíly v životní úrovni dramaticky rostou, což podle mého názoru musí velice štvát generace vychované v marxisticko-leninsko-maoistické „rovnosti“.

Také stárnou jako my, což někteří pozorovatelé považují za budoucí brzdu rozvoje. Já tak optimistický nejsem. Před časem měli v Číně moc vrabců – a kde jsou dnes? Nehledě na to, že čísla z Číny… Příklad: Cena vepřového jde v Číně nahoru a jedním z důvodů může být hynutí prasat kvůli nemoci zvané „modré ucho“. A těch prasat prý zahynulo 18 tisíc, nebo 20 miliónů. Vyberte si.

Je zde možná naděje internetové demokracie – něco, co tu ještě nikdy nebylo a úplně se proto vyloučit nedá. Bylo by dobré, kdyby Čína po velice dlouhé době přišla s něčím užitečným. Podle Maa moc vychází z ústí pušky a možná, že podle Internetu vláda lidu vyjde s klávesnice počítače. Velké naděje si nedělám. A stručně – pohlcení Tchajwanu sice nebude jako pohlcení Hongkongu, ale demokracie se tím na pevninu stejně nedostane, i když určitá nákaza bude. Indie na Čínu nestačí. Jediná šance by podle mého názoru mohla spočívat v tom, že Čína nezvládne své vnitřní problémy hospodářské a sociální a tudíž se rozpadne.

Naděje umírá poslední

Co se dá dělat? Někdo by možná navrhl nekupovat čínské výrobky, což je asi tak reálné jako shazování našich odborářů do Číny padáky. Nebo přestat prodávat uhlí, uran, železnou rudu, zemní plyn, bauxit atd. Ale to bychom jednak neměli za co nakupovat čínské hračky, jednak důlním společnostem, které jsou australské jen jménem, by se to nelíbilo. Také by hrál roli vnitřní konflikt akcionáře, zaměstnance a spotřebitele v jedné osobě.

Občas se mluví o jejich neschopnosti něco vynalézt a originálně technicky myslet a je pravda, že od údajného vynálezu střelného prachu a nudlí s ničím moc novým nepřišli. Nové myšlenky se ale dají buď ukrást nebo koupit.

Jsou tady lidská práva, ale Čína není Chile a olympijské hry si brát nedáme. Amnesty International štěká, Falun Gong ledviny se v táboře Sujiatun kuchají dál.

Že by byla možná obrana naší kulturou a náboženstvím? Trošku k pousmání. O církvích škoda slov. Historické kulturní tradice jsou sice pěkné, ale my staří to nevytrhneme. Generace mladší málo čtou, ještě míň přemýšlejí a vysmívají se morálním hodnotám. Mamon je bohem a pokud zůstaneme materialistickou společností nebudeme mít šanci.

Obchod a levice jsou na stejné straně, podobně jako s hysterií globálního oteplování. Spoléhat na ideologie může být zrádné, když fakta nepasují do krabičky marxismu, volného trhu apod. Jedná se o zisk a moc, moc a zisk, ať už se to natře pro masy jakoukoliv barvičkou. Kdysi mně to vrtalo hlavou. Jiný můj čínský klient, žádný přítel komunistického systému, se nad mou naivitou smiloval a u dlouhého oběda v jeho restauraci se to pokusil vysvětlit. Zkrátit se to dá asi takto – „Nikdy nám nebudete rozumět hlavně proto, že se na vše díváte krátkodobě. Nemáte šanci. Nám je jedno, pod jakou nálepkou ovládneme svět.“

Žijeme v čím dál tím zajímavější době. Vae victis, jak říkali staří Římané. Běda přemoženým.

červenec 2007

Reference-

Komesaroff – Trouble Down the Mine, The Diplomat, May 2007

China Rising – National Geographic, September 2006

Oded Shenkar – The Chinese Century, Wharton School Publishing, 2005

Peng Guangian – China’s National Defense, China Intercontinental Press

Jung Chang – Mao: The Unknown Story, Random House, 2005

 

About Avadoro Worden

Iconoclast
This entry was posted in Communism, Czech, History, Politics and tagged , . Bookmark the permalink.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>