China again

Publikováno v Novinách č.284 a www.cs-magazin

ČÍNSKÉ VLNOBITÍ

PAVEL JACKO

I’ll not open the door. Who is it?“ cried Fear

Courage opened the door. There was nothing there.

Když je necháme, vlny nám seberou pláže. Dlouhodobé geologické procesy se ovlivňují těžko, ale vlnolamy a podobné zařízení mohou ten australský měkký čistý písek pro nás, pro naše děti a možná i vnuky zachovat. Proto je dobře něco o vlnách vědět. Ostatně, nemluvíme o neživé přírodě, ale o lidech jako jsme my, i když někteří jsou zvláštního ražení.

HISTORIE

Proč jedí Číňané tyčinkami ? – inu, zkusili jste jíst vidličkou a nožem s rukama v želízkách? Čína vždy měla a stále má smůlu. Není třeba jít daleko do minulosti. Reformační hnutí, vedené panem Kang Ju-wei, počalo 1898. Cílem měla být ústavní monarchie. Moc to nešlo a K’ang odešel do exilu psát a vybírat peníze. Nikdy se nevrátil a hnutí bylo převzato Sunjatsenem. V říjnu 1911 jeho revoluce svrhla Mandžuskou dynastii. Vznikla první republika se Sunjatsenem coby prvním presidentem, který varoval, že „žlutá rasa“ se musí oživit, aby neprohrála v globálním zápase o rasovou nadřazenost. Někteří intelektuálové byli realističtější. Hu Ši napsal, “Bezvýjimečně zavrhuji naši východní civilizaci a vřele chválím moderní civilizaci Západu. Musíme přiznat, že jsme podřadní vůči druhým nejen v technologii a politických systémech, ale také v morálních hodnotách, znalostech, literatuře, hudbě, umění a stavbě těla.“ Brzo ovšem se hlavním vůdcem stal válečník Jüan Ših-kai a lid se lépe neměl. 1914 si Japonci přivlastnili Šantung a 1915 vydali ultimatum – Jednadvacet požadavků. Za tři roky vydal pro změnu president Wilson svých Čtrnáct bodů a ti Číňané, kteří o tom věděli, zajásali. Předčasně. Versaillská smlouva nenamíchla jenom Němce. Když se konečně dofiltrovala do Číny, uspořádali studenti 4.května 1919 velkou demonstraci. Ono totiž Japonsko bylo na vítězné straně. Hnutí čtvrtého května považují komunisté za základ jejich strany – z Hnutí se vyvinuly marxistické čtenářské kroužky, které brzo agenti Třetí Internacionály, jako třeba Řehoř Vojtinský, patřičně usměrnili. Jeden takový kroužek, v Tiencinu se nazýval Osvícená společnost a vedl jej Čou En-laj. Největší skupina, v Šanghaji, měla sedm členů, ale čtyři odešli. Zbytek stále vydával Svět práce pro neosvícené a negramotné masy. Ty se měly stále zle.

Čeho nabyli během posledních tří set let císařové (Mandžusové, etnicky tudíž Nečíňané) pilní, začala republika ztrácet. Obyvatelé Mongolska, Mandžuska, Zinjiangu, Junnanu, Vietnamu i Tibetu chtěli dál, co možná nejdál od Pekingu. Takový nebezpečný precedent se nelíbil ani Leninovi ani později Stalinovi. Ruští bolševici podporovali Národní stranu, Kuomintang (dále KMT) a v zájmu celosvětového míru dokonce založili v Kantonu vojenskou akademii. Jedním z úspěšných absolventů byl nějaký Čankajšek.

Prvního července 1921 se v dívčí škole (údajně za účelem utajení) ve Francouzské „koncesi“ v Šanghaji sešlo dvanáct zřejmě nahněvaných mužů a založili svým prvním sjezdem Kunk-čchan-tang (Stranu veřejného vlastnictví). Jméno je obvykle překládáno jako Komunistická strana Číny. V době 4. sjezdu v roce 1924 měla strana již 950 členů a rok na to 10 tisíc. Sjezd šestý měli pro jistotu v Moskvě. A bylo hůř. Nyní, po téměř devadesáti letech dvanáct zřejmě již pokojných mužů politbyra vládne 1, 35 miliardy lidí v Číně a manipuluje skoro polovinu vlád světa. Zpátky do minulého století. Roku 1925 převzal vedení Kuomintangu Čankajšek a do dvou let ovládal jak Peking, tak Šanghaj.

V roce 1941 potřebovaly jak Spojené státy, tak Velká Británie pomoc proti Japonsku. Z banditů se stali vlastenečtí bojovníci za svobodu. Nedá se říct, že KMT byl čistý. Starý pořádek se sice rozpadl, ale myšlenky Sunjatsena byly povětšinou zapomenuty a korupce přetrvala. Nicméně, zatímco KMT bojoval, s materiální podporou USA ( slavný letecký most z Indie), komunisté se schovávali v horách a připravovali poválečné uspořádání. V srpnu 1945 byl KMT vyčerpán a obnova hospodářství a zároveň obnovení boje s komunisty byly nad jejich sílu. Mao také ještě nebyl dostatečně silný a již čtrnáct dnů po kapitulaci Japonska začal s Čankajškem vyjednávat. Američané doufali, že se domluví a vytvoří koaliční vládu. Smlouva byla podepsána v říjnu a bojovalo se dál. V prosinci president Truman poslal do Číny generála Marshalla, aby oběma stranám domluvil. Mao přislíbil opravdovou demokracii (po svém vítězství). Marshall odletěl 8. ledna 1947 a opravdová občanská válka mohla začít. V prosinci 1949 skončil zbytek KMT na Tchaj-wanu. A bylo hůř.

IDEOLOGIE

Když se roku 1972 Henry Kissinger zeptal Čou En-laje (předsedy Osvícené společnosti již v 1919), co si myslí o významu Francouzské revoluce, Čou údajně odpověděl – „příliš brzo říci“ {„too early to say“}. Západní novináři to vysvětlili hlubokou asijskou moudrostí jako takovou a Čou En-lajovou obzvláště. Napadlo je, že bylo příliš brzo něco říct, poněvadž Mao byl ještě na živu? Že by Čou nevěděl? Nebo že by musel přiznat, že mezi ideály francouzské revoluce 1789 a realitou čínské revoluce 1972 je rozdíl větší než mezi Sokratem a Pol Potem? Domnívám se, že to, co francouzská revoluce znamenala pro unavené evropské aristokratické, křesťanské a feudální státoprávní společnosti, nepochopí marxisté, zejména asijští, nikdy. Jako obvykle, špatné příklady táhnou a revoluční teror je to jediné, co si zapamatovali a praxí úspěšně překonali.

Jediné konsistentní principy vládnoucí strany se dají vyjádřit dvěma termíny – „čcheng-feng“ (purge / čistka) a „fatchung čchünčun“ (stirring up the masses /rozvášňování davu). Mao opustil marxistické dogma dělnické třídy coby předvoje velice brzy a soustředil se na rolníky, kteří se dali terorizovat snadněji. Svou bandu víceméně disciplinovaných banditů nazval „Rudá armáda“. Neměl to se svými partajními kolegy snadné, třikrát ho vyhodili z Ústředního výboru a osmkrát obdržel stranickou důtku, ale nakonec jejich verze marxismu skončila na smetišti dějin a oni sami na smetišti skutečném. A bylo ještě hůř.

První manifest Komunistické strany Číny z roku 1922 končí devíti body zvanými: „Naše nejokamžitější cíle“. Něco se povedlo alespoň na čas jako třeba vyvlastnění cizinců, povinné školní vzdělání, konfiskace majetku bohatých, zrušení vnitrostátního celního systému. Na méně důležitých bodech se zřejmě stále s pověstnou čínskou trpělivostí pracuje: (2) zrušení režimu armády a hrabivých byrokratů, (4) svoboda shromažďování, projevu a tisku, práva na stávku, (7) zákaz dětské a ženské práce, (9) zrušení trestu smrti a mučení.

V dnešní Číně ve speciálních ekonomických zónách platí zahraniční investoři 15 procent a domácí 33 procent daně z příjmu. Jen čtyři z padesáti nejbohatších platí vůbec nějakou daň (v USA je 85 procent daní placeno horními 25 procenty) Teoretické právo na stávku nějaký čas existovalo, ale roku 1982 jej změna ústavy pro jistotu zrušila z obvyklým vysvětlením, že proletariát nemůže stávkovat proti sobě. Feministky ignorují fakta, která by je v zemi nekomunistické uvedla do obvyklých, s pěnou u úst, křečí – rodí se o 20 procent víc kluků, než holek; dcery nemohou dědit reality; 3, 4 milionu mladých vesnických žen ročně spáchá sebevraždu a Čína je jediná země na světě, kde páchá sebevraždu víc žen než mužů.

Teď asi omlouvači řeknou – no vidíte, ty miliony mrtvých se nás netýkají, ten náš jedině správný socialismus s tamtím jejich nemá co společného, my a náš socialismus je lepší, my nejsme odchylkáři, revizionisté atd.atd. Kdyby ve jménu marxisticko-leninsko-maoistického pokroku nezemřelo tolik lidí, bylo by to k smíchu.

EKONOMIE

Na to, jak mohla Čína vypadat, kdyby Spojené státy pořádně podpořily Čankajška, není třeba přílišné fantazie. Stačí se podívat na Tchaj-wan a vynásobit to padesáti. Konkurence by byla již dávno, ne až nyní a západní průmysl by možná již neexistoval. Nemohu si odpustit podezření, že někdo v americkém ministerstvu zahraničí věděl, co dělá. Téměř padesát let ekonomicky zhuntovaná obrovská země nechala volné pole západním demokratickým i víceméně demokratickým státům.

Už i Číňanům v roce 1949 mohlo být jasné, že podle Marxových pouček nemůže úspěšná ekonomika existovat. Nicméně Číňané překonali sovětský vzor a jednu dobu víc než stovka ministerstev řídila jejich hospodářství. Dnes je to prý pouhých osmdesát. Jeden čas vyměňovali s SSSR pět tun ocelových výrobků za tunu vepřového, což může jednak něco naznačit o kvalitě produktů sovětských sléváren a strojíren, jednak o neschopnosti sovětského hospodářství po víc jak čtyřiceti letech své občany živit. Ještě v roce 1956 vyvolala socializace průmyslu v Šanghaji vlnu stávek. I teplá voda byla na přídělové lístky. (Al Gore ovšem Maa překonal – obchoduje s neexistujícím teplým vzduchem.)

Slavná železná miska i dnes tolik oslavovaná levicovými „intelektuály“ byla spíš prázdným kornoutkem stočeným ze stránek Maovy červené brožurky.Velký poskok na místě vedl k hladomoru. Mao se dožil 69 let, ale 30 milionů jeho poddaných se nedožilo ničeho. Odhaduje se, že díky socialistickému hladomoru se nenarodilo dalších 30 milionů.

Příprava na nukleární válku proti SSSR, jakkoliv logická strategicky, průmyslové výkonnosti moc nepomohla. Továrny se budovaly v horách, daleko od surovin, pracovníků a odběratelů. Jeden výrobek byl produkován v pěti a v případě vojenské důležitosti i deseti vzdálených lokalitách. „Kulturní revoluce“ (výraz v Pantheonu lží někde vedle „lidové demokracie“) znamenala, mezi jiným desetiletí bez vědců a inženýrů.

Po rozpadu SSSR Čína už nemusí být levicovým předvojem. Pomalu se vypracovala na NEP (Novaja ekonomičeskaja politika) nebo neokomunismus nebo něco, čemu nevzdělaní na Západě říkají tržní hospodářství a ti marxisticky vzdělaní „zlatý věk reformovaného socialismu“. Po Maově vítězství přišli sovětští architekti modernizovat Šanghaj a hleďme – neuplynulo ani šedesát let a Šanghaj – alespoň na fotografiích – vypadá moderně. Politbyro překonalo knížete Potěmkina.

Není sporu a divu, že Čína zatím překonává ostatní země, ovšem jen a pouze za cenu toho, že její pracovní síla je placena desetkrát až třicetkrát(!) méně než ekvivalentní v Evropě nebo USA. Masy lidí, kteří si jen chtějí vylepšit životní standard, jsou ochotny za mzdu, která by všude jinde vedla k revoluci, a v pracovních podmínkách, o kterých by se i Dickens styděl psát, vytvářet čínský ekonomický zázrak. Produktivita je mizerná a rozdílná. Třeba podle průzkumu Světové banky dělníci v Šenjangu jsou o polovinu míň produktivní než dělníci v Šanghaji. Mnoho podniků je vlastněno a řízeno armádou a vládne tam vojenská disciplina. Za takových podmínek se snadno, ovšem ne na dlouho nashromáždí přebytek zahraniční měny.

Protože čínské výrobky nemají v podstatě konkurenci, můžeme posoudit z kvality těch, které nám posílají, co si o nás myslí. (Připomíná to Japonsko před válkou, které také exportovalo laciný šmejd ve víře, že pro kulatooké ďábly, kteří dokazují nedostatek své inteligence jejich koupí, je to dobré dost. Bylo třeba pořádného vojenského výprasku, aby zavedli kontrolu kvality.) Neexistuje žádná hrdost v kvalitě výrobků, což je bohužel problém již celosvětový a v Číně navíc znásobený nevolnickou mzdou a otrockými podmínkami. Západní spotřebitel zatím vše čínské na dluh kupuje. Když přestane kupovat, je nepravděpodobné, že ho Číňan s příjmem 1:33 nahradí.

Loni v Kodani na festivalu globálního oteplování vedoucí čínské delegace soudruh Wen přiznal, že 150 milionů Číňanů žije pod hranicí chudoby – po šedesáti letech komunismu. A to asi přiznal jen čtvrtinu. Jak bude dál? Ještě hůř? Můžeme si povzdechnout s Petrem Velikým:

Рeъяta, mня вas жaлқо, вы эгинете в ҝонец …

OZBROJENÉ SÍLY

Komunismus je soustavná příprava na válku od samého začátku až dodnes, jak řekl myslím Trockij, a problémy ekonomické jsou pro diktatury druhořadé. Ostatně, těžko nebrat slona vážně, zejména když je mezi porcelánem, a myslet si, že ten asijský, protože se dá údajně ochočit snadněji než africký, bude s naším porcelánem zacházet opatrněji, je naivní.

Časy se změnily od doby, kdy si čínská císařovna za peníze určené na námořnictvo postavila člun – mramorový, coby letohrádek. Ten, a zbytek dřevěných lodí nemohl japonskému námořnictvu odolat, a tak v 1894 přišla Čína mezi jiným o Tchaj-wan a Koreu.

Již na svém druhém sjezdu Komunistická strana formulovala své územní požadavky: Mongolsko, Sinkiang a Tibet (měla to být Čínská federální republika a dokonce „opravdová demokratická republika“). Zajímavé je, že se nezmínili o Formose/Tchaj-wanu toho času japonském.

Hrdinství se čínským ozbrojeným silám nedá upřít. Kupříkladu v prosinci 1960 vrchní velitel letectva Liu Ja-lou vybízel the Šenjanskou leteckou továrnu k urychlení sériové výroby stíhačky Ťien 6 – „letectvo se nebojí létat v čínských letadlech, i když jsou nebezpečná. My se nebojíme!“ Politbyro zachránilo hodně pilotů, když mezi lety 1961 a 1964 zakázalo Ťienem 6 (nám lépe znám jako MiG 19) létat.

Námořnictvo se musí přiživovat pašováním luxusních automobilů a armáda pašováním drog, ale v žádném případě Čína na zbrojení nešetří. Kvalita výzbroje se vždy projeví až v konfliktu, ale podle jejich civilního exportního zboží by se posuzovat neměla. Sovětský svaz nebyl schopen vyrobit jehly, ale zbraně byly na světové úrovni. Pokusnými internetovými útoky čínská armáda hledá západní slabiny a snaží se Západ vydírat. Nedávné útoky na Google kvůli odmítnutí čínské cenzury nesou zřejmé známky tvrdé ruky diktatury. Oficiální čínské vysvětlení zní jak špatný vtip. Študentíci, kteří chtějí víc nesvobody? To si může vymyslet jen nějaký čínský Jakeš a opakovat to může, no… jen nějaký Laurie Oakes.

Politbyro dává přednost imperiálnímu růstu malými poskoky, jako zařizováním menších námořních základen na ostrovech Jižního Pacifiku, a i většími, jako třeba koupí Panamského průplavu s pomocí W. Cartera neblahé paměti. Pokud bude Čína držena v šachu Indií a Japonskem a pokud se nedostane k moci armáda, většímu dobrodružství dál od svých hranic se vyhne.

Co se týče Austrálie, realističtější scénář by mohl být, že nás napadne někdo jiný, třeba Indonésie, a Čína nám pomůže. Možná podobně jako císařovna Cch´si pomohla Evropanům v diplomatické čtvrti za Boxerského povstání roku 1900. Poslala barbarům košík čerstvého ovoce, armádu ne. Vyčkávala a nyní je v budově bývalého britského vyslanectví ministerstvo státní bezpečnosti, prokuratuře se nejvíc líbilo v ruské a v budově japonského sídlí Komunistická strana. Císařovna měla pravdu, žádný spěch. (Ty barbary v Zakázaném městě zachránili barbaři jiní, ale teď se na Spojené státy obamarické nedá moc spoléhat)

Nejefektivnější metoda obrany Austrálie proti hypotetickému čínskému nebezpečí by byla organizace odborového hnutí v Číně našimi „dělnickými“ předáky. Čína by byla brzo hospodářsky na kolenou.

PÁTÁ KOLONA

V roce 1999 jsme měli devět tisíc čínských studentů a v roce 2008 už 130 tisíc. V roce 1999 k nám přijelo 40 tisíc čínských turistů a v roce 2008 už 356 tisíc , t.j. tisíc denně a jen mezi červencem a říjnem minulého roku jsme uvítali 6350 čínských přistěhovalců, budoucích, určitě loajálních australských občanů. Již nyní máme 700 až 800 tisíc čínsky mluvících mezi našimi 20 miliony obyvatel Austrálie. Když nějak před pěti lety místní čínský špion s diplomatickým krytím požádal o azyl, řekl mezi jiným, že v Austrálii má Čína přes 1000 aktivních agentů. Dnes jich rozhodně míň nebude.

Hermann Göring navrhoval místo vojenského přepadení Československa skoupení akcií jeho hlavních podniků. Čína to dělá systematicky po celém světě již léta. Když chce Čína něco u nás koupit, politici všech vyznání se na obrazovkách chvíli mračí, prodávající tvrdí, že neprodat by byl rasismus, novináři čtyřiadvacet hodin remcají a je to. Politici u moci slíbí tisíce nových pracovních míst, miliardy v royalties a na vše se zapomene. Někdy, pro formu, je nějaká do nebe volající strategicky katastrofální koupě zamítnuta, ale pak Čína dostane jako kompenzaci potichu něco jiného.

Kromě kupování dolů a realit, Čína také úspěšně kupuje lidi. Australian Labor Party, přijala statisíce dolarů od čínských společností, včetně AustChina, která jednu dobu platila Kevina Rudda coby „konzultanta“. Aféra kolem bývalého ministra obrany Fitzgibbona utichla. Možná, že vyšetřování ještě pokračuje. Nejdůležitější ovšem bylo – podle australských sdělovacích prostředků – vyšetřit, kdo to na něj píchnul. Že chudáka ministra financovala čínská komunistická agentka moc zajímavé není. Ostatně, kam by to vedlo, kdyby se začalo vyšetřovat, kdo přispívá našim novinářům? Vymlouvajíc se na ekonomickou závislost, Bílý papír o obraně diskutovala australská socialistická vláda s čínskou komunistickou diktaturou dřív, než jej laskavě ukázala tzv. opozičním stranám. Už to došlo tak daleko, že naše socialistická vláda má strach vyslat vládní delegaci na demokratický Tchaj-wan.

Nějak tuším, že čínské politbyro komunikuje s našimi quislingy podle vzoru z 20. století. Císař Čchien-lung králi Velké Británie Jiřímu III : „Prohlédl jsem si Tvou výpověď. Horlivé výrazy, jimiž je vyjádřena, ukazují uctivou poníženost na Tvé straně, jež je chvályhodná… Mé hlavní město je osa a střed, kolem něhož se ostatní části zeměkoule točí… Nezapomeň na osamocenou vzdálenost Tvého ostrova, odříznutého od světa okolní rozlohou moří.. Naše dynastie, vládnoucí nesčetnému množství ras světa, nabízí stejnou shovívavost všem.“ Možná, že nyní tam je dodatek ve smyslu: „Nezapomeň, soudruhu Kevine *, na úplnou závislost Tvého ostrova na prodeji surovin nám, a na Vaši neschopnosti cokoliv vyrobit.“

Rozhodně není důvod si myslet, že Austrálie je jediným cílem. V Time ze 4. května 2009 se mexický velvyslanec Jorge Guajardo ohradil proti tvrzení, že čínský místopresident Si Ťin-pching při své návštěvě Mexika napadl své hostitele pro útoky na špatný stav lidských práv v Číně. Nic takového neslyšel a to byl všude kromě ovšem Si Ťin-pchingova projevu k čínské komunitě v Mexiku, kam měli přístup pouze „čínští občané“. Měkký podbřišek Spojených států žloutne.

Našim slovanským bratrům se také stahuje zadeček. Soudruh Putin svým duším v Blagovečensku v roce 2000 : „Nechci to předramatizovat, ale jestli neuděláme něco vážného rychle, za několik desetiletí bude ruské obyvatelstvo mluvit japonsky, čínsky a korejsky.“ {„I do not want to be over-dramatic, but if we do not make real efforts quickly, in a few decades even the Russian population will be speaking Japanese, Chinese and Korean.“} (Řekl pak něco víceméně výhružného o ruském dvouhlavém orlu, který může hlídat dvě strany, což mě přivedlo k přemýšlení o českém dvouocasém lvu. Aby mohl přátelsky vrtět na obě strany?)

NĚCO DOBRÉHO

Pochopitelně, dobře o Číně píší skoro všechny sdělovací prostředky. V Austrálii jich pan Murdoch a jeho mladá čínská manželka vlastní nadpoloviční většinu. Nicméně, časopis Time uveřejnil 23. 11. 2009 velký článek Five things we can learn from China (Pět věcí, které se můžeme učit od Číny). Na to, že je Číňanů tolik, pět není zas tak moc. S čím Time přišel? Be ambitious/buď ambiciózní. Vhodná rada pro ušlápnuté, pokorné a s osudem smířené Američany. Education matters/vzdělání je důležité – což je naprosto pravda, i když se mně zdá, že zas tak originální myšlenka to není. Možná pro Time, který už se léta snaží snížit úroveň svých čtenářů na tu svých redaktorů. V každém případě čínská, ale i japonská obsese formálním vzděláním není žádná legrace pro děti, které jsou nuceny obětovat své dětství na oltář lepších, vzdělanějších a hlavně výnosnějších zítřků. Look after the elderly/starej se o staré – opět v pořádku (čím jsem starší, tím víc se mně to líbí) ale uvidíme, jak dlouho to bude v Číně fungovat s jedním dítětem podporujícím dva přestárlé rodiče. V komunistické Číně totiž starobní penze v podstatě neexistuje. Save more/více šetři – také se nedá než souhlasit. Někteří Číňané to berou velice vážně, kupříkladu v prvních jedenácti měsících minulého roku bylo z veřejných fondů do soukromých ušetřeno 234,7 miliard jüanů. Look over the horizon/dívej se za obzor – inu, přesně řečeno, je to těžké, v podstatě nemožné. Soudruh redaktor z Time neví, že země je kulatá, protože pro něj je obzor mezi počítačem a McDonalds s Manhattanem. Nechme laciných žertů, zřejmě myslel dívat se do budoucnosti a to je ještě obtížnější než ten horizont, protože pro ten stačí v jednom směru cestovat. Budoucnost potřebuje znalost historie a trochu přemýšlení.

Takže ani solidně levý Time nic valného na Číně nenašel.

MALÉ PROBLÉMY VE VELKÉ ČÍNĚ

Čína již století nebyla schopna najít svou identitu a dovoluji si předpovědět, že ji nikdy nenajde. Na straně jedné závidí Západu a na druhé je domýšlivá ze špatně pochopené a zidealizované minulosti. Masajové si také myslí, že jsou nejlepší na světě, ale mají tu nevýhodu, že jich je o něco míň. Západní literáti si pochvalují „kontinuitu a stabilitu“ přičemž kontinuita existuje jen v tom, že na přibližně stejném území jsou již léta lidé s přibližně stejně šikmýma očima. Slavná asijská ztráta tváře není nic víc než přefouklé ego a oprávněný pocit méněcennosti. Od té doby, co vymysleli nudle a střelný prach ničím moc lidstvu nepřispěli. Jedovaté mléko, jedovaté hračky a jedovaté myšlení za přínos nepovažuji. Možná, že sebeoslavující nálepka Říše středu takové prostřední království mezi nebem a zemí – ani ryba ani rak, věčně uprostřed mezi tmářstvím a osvícením, neschopné něco skutečně nového vymyslet, je vlastně docela příhodná.

Téměř týdně je v Číně průmyslová nehoda. Téměř týdně je v Číně nová ekologická katastrofa. Málokdy se informace dostanou ven, protože jednak je to státní tajemství, jednak západní novináři diktátory ze zvyku kryjí. Jen dva příklady za mnohé. V roce 2005 utekly nějaké chemikálie do řeky Songhua a tři miliony obyvatel Charbinu byly bez vody. Jaké chemikálie a jak dlouho bez vody se tajilo a možná stále tají. V 2010 uteklo dieselové palivo do řeky Waj, která teče, když teče, do Žluté řeky, z které pijí vodu desítky milionů lidí. O „kvalitě“ vzduchu ve městech píšou i naše noviny.

Vykořisťování, obrovské rozdíly mezi chudými a bohatými, obrovské rozdíly mezi mocnými a bezmocnými, rozkrádání a korupce by podle Marxe měly vést k revoluci. Číňané si o tom povinně čtou již šedesát let a nyní to zažívají na vlastní kůži. Jestli udělají správný závěr je velká otázka.

Politbyro má velký a oprávněný strach z neregulovaného toku informací. Pod záminkou boje proti dětské pornografii od července 2009 musí mít všechny nové počítače prodávané v Číně nainstalován program „web-site blocking software“. Za úroveň sdělovacích prostředků by se ani Stalin nemusel stydět. V takové situaci organizovaná opozice těžko vznikne. Čína má sice tradici tajných společností, ale politbyro si toho je také vědomo. Falung Gong a študentíci na náměstí před dvaceti lety to mohou dosvědčit. Nemůžeme tak úplně zapomenout na Tibet, který se trochu drží v podvědomí západních intelektuálů kvůli svým „mystickým“ kvalitám, ale bez vůdců bude Tibet pro komunisty jen vzdálenou nepříjemnosti. Vůdci, pokud je mně známo, neexistují. V Austrálii tomu říkáme „chopping down tall poppies“, Číňané mají přísloví o zatloukání vyčnívajících hřebíků. Politbyro přísloví zatím úspěšně uplatňuje.

Někdy se píše o čínských muslimech, kteří měli svou misi v Číně již za života Mohameda. Velká naděje to není, viz politbyro a armáda a navíc – proč z bláta do louže? Jedině, že by se Korán trošku překladem popletl a jedna žena měla čtyři muže… Křesťanství se ozbrojeným povstáním pokusilo o změnu režimu již dříve, ale jejich vůdce byl poněkud přestárlý. Tvrdil, že je mladší bratr Ježíše Krista a tudíž v tu dobu mu bylo víc než 1800 let. Jak jsou na tom křesťané dnešní, nevím. Americké křesťanské zdroje tvrdí, že dobře, a že jejich počet roste rychleji než hráčů na piáno, ale…

Máme tedy v Číně převážně mužskou populaci, kdy za deset se let čtyřiadvacet milionů mužů nebude mít s kým oženit. Již dnes unášejí mladé ženské z okolních zemí. Budou jen hrát na piáno? Šestatřicet milionů Číňanů se prý učí hrát. Nebo se budou bouřit? Není se na co těšit. Jen těch uprchlíků!

I kdyby komunistická strana z pudu sebezáchovy předstírala změnu politického systému, plyšová stínohra na parlament á la Havel moc nepomůže. A jak dobře známo z příkladu postkomunistické Evropy, právní systém komunisté z rukou dobrovolně nepustí.

PŘEDPOVĚĎ

V mém věku se předpovídá snadno. Šance, že mi někdo bude mou hloupost připomínat v hrobě, jsou minimální. Pro jistotu prorokuji, že Čína se a/ rozpadne; b/ vyvine v demokratický stát; c/ zatvrdne v diktaturu; d/ nevyvine v nic výše zmíněného. Možná, že se čínské přísloví v úvodu článku naplní. Mezitím písek z pláží pomalu mizí a my se učíme jíst tyčinkami.

duben 2010

*/nyní soudružka Julie (červen 2011)

Použitá literatura

Chiang Kai-Shek – Soviet Russia in China / China Publishing Company 1956

Roger Faligot and Remi Kauffer – The Chinese Secret Service / Headline Book Publishing 1990

Rana Mitter – A Bitter Revolution, China’s Struggle with the Modern World / Oxford University Press 2004

Jung Chang and Jon Halliday – Mao The Unknown Story / Jonathan Cape 2005

Jasper Becker – Dragon Rising, An Inside Look at China Today / National Geographic Society 2006

Gloria Davies – Worrying about China, The Language of Chinese Critical Inquiry / Harvard University Press 2007

George Walden – China A Wolf in the World?/ Gibson Square 2008

* * * * * * * * * * *

 

About Avadoro Worden

Iconoclast
This entry was posted in Communism, History, Military and tagged , , , , , , , . Bookmark the permalink.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>