Vítězství v Afganistánu …

Ludwig von Gress

Sedzi mały talibanek ,ma granotow pekny dzbanek,

nuklearna walizeczka i antraksu pekna teczka

(polská lidová)

Podle von Clausewitze, válečné vítězství znamená možnost vnutit poraženému státu svou vůli. Staré dobré časy, stará pravidla, když civilisované země bojovaly mezi sebou. Výsledkem našeho vítězství v Iráku, jestli jsem to pochopil správně, měl původně být suverenní, demokratický, právní stát, přátelský Západu. Takže jakmile bychom to tam vyhráli, mohli bychom se obrátit na severozápad a vyhrávat demokracii atd. pro apatické občany v jedné zemi po druhé, až do České republiky a možná i dál. Parametry se pozměnily, a i když výsledek v Iráku není porážkou, vítězstvím se to nazvat nedá.

Afghánistán je něco podobného, ve špinavě zeleném – hlavně měl být vojensky přinucen, aby nepodporoval islámské teroristy, specificky Al-Kaidu. Jen takové malé vítězství. Pochopitelně, velké vítězství je naprosto nereálné. Stačí se podívat na mapu. Kterému ze sousedních států by se zamlouval prosperující, demokratický a nábožensky tolerantní Afganistan? Iránu? Uzbekistánu? Tádžikistánu? Číně? Pákistánu? Pro vlády všech těch zemí by takový Afghánistán byl velice špatným příkladem.

Obama nedokáže bez teleprompteru odpovědět na otázku, jestli se dobře vyspal, tak jak by mohl jasně říct, co chce v Afghánistánu. Raději se podíváme domů. Naše cíle v Afghánistánu zjednodušila Julia Gillard ve svém projevu k sněmovně zástupců loňského 20. října na nedovolení se stát útočištěm (safe haven) teroristů. Mezi jejími 4272 slovy jsem našel „islám“ jen dvakrát. Opoziční vůdce se také moc nevyznamenal. Pro „debatu“ ve federálním parlamentu o obraně Austrálie bylo asi typické, že místnost byla ze tří čtvrtin prázdná.

Cíle našich protivníků jsou naprosto zřejmé – zničení Izraele, Spojených států a západní civilizace jako takové a nastolení celosvětové islámské vlády. Mají to v Koránu, netají se tím, obdobně jako se se svými plány netajil Hitler. A obdobně jako kdysi apeasers mluvili o mírumilovných Němcích a jejich dlouhodobé kultuře, mluví nyní o mírumilovných muslimech. Navíc se jim podařilo zajistit, že i opakovat, co o nás muslimové říkají, je podle všemožných zákonů na ochranu lidských práv trestné.

Historie

Za uplynulých více jak dva a půl tisíc let, oblastí, která si nyní říká Afghánistán prošli a projeli Řekové, Peršani, Skytové, Partové, Indové, Hunové, Turci, Mongolové, Britové a Rusové. Po jedněch nájezdnících zůstaly modré oči, po jiných kalašnikovy. Třicet hlavních jazyků mezi dvaadvaceti etnickými skupinami, velice volně spojených čas od času xenofobií a od patnáctého století šía versí islámu. Hlavní a dominantní skupinou jsou Paštuni, jejichž kmenové území se táhne od západní hranice s Iránem na východ až téměř k Islámabádu v Pákistánu. Baluči na jihu mají své soukmenovce v Iránu a Pákistánu, a o Uzbecích a Tádžicích ani není třeba psát. Je to něco jako by čtvrtina až polovina Slováků žila v Maďarsku. A čtvrtina Slovinců a … Nešťastné hypotetické Maďarsko, nešťastný Afghánistán.

Přeskočíme potoky krve do doby modernější, 1880. Do jezírka krve. Výboj ruského imperialismu a výboj britského imperialismu se střetl v Afghánistánu, i když k otevřenému konfliktu mezi mocnostmi nedošlo. Afghánce přestalo bavit dělat pěšáky na šachovnici vzdálených panovníků. Po několika vítězstvích se Britové museli stáhnout a do Kábulu přijel vládnout z Moskvy, v ruské uniformě Abdur Rahmán Chán. Naštěstí pro Brity se choval podle předpokladů. Hrál na tři strany – Moskvu, Londýn a hlavně krvežíznivě nezávislé kmenové náčelníky. Pak do své smrti 1901 tak úspěšně „sjednocoval“ svou zemi, tj. vyvražďoval ty, kterým se to nelíbilo, že po jeho smrti roku 1919 jeho syna Habibulla nikdo nezabil. Habibull měl smysl pro humor. V mešitě v Káhiře se modlil v cylindru (zkuste někdy tlouct hlavou v cylindru o zem) a chtěl, aby se ženy učily číst a psát. Na jaře 1924 se jeho pohoršení poddaní pochopitelně vzbouřili, ale dva britské dvouplošníky s dvěma německými piloty, vše přebytek z první světové války, povstání potlačily. Později bohužel měl Habibull ten nešťastný, usmiřovací, skoro demokratický nápad, svolat sněm kmenových vůdců. Ti mu ten nesmysl vyučování žen tak důrazně rozmluvili, že ještě dnes, podle projevu J. Gillard, v provincii Uruzgad, kde my Australané bojujeme a kam přinášíme osvětu, je analfabetismus mezi ženami více jak 99% (muži pouhých 90%).

Opět přeskočíme kopce uřezaných hlav. Od roku 1933 se vlády v Kábulu přichylovaly k SSSR víc a víc, napřed z důvodů pragmatických, později i z ideologických. Mezi nevzdělanci je marxista králem a vedle zaostalého předfeudálního islámu vyhlížel marxismus-leninismus jako zázrak rozumu a vědy. Převýchova by ovšem trvala dlouho a tak vojenský puč v červenci 1973 proces zkrátil a nahradil krále se sovětskými poradci presidentem a ministerským předsedou (v jedné osobě) se sovětskými poradci. Daud se také projevil jako marxista na baterky, „zbavil“ se obvyklým způsobem extrémních komunistů a vyjednával s Iránem, což Brežněv považoval za zradu. Kissinger navštívil Kábul a doufal, že sovětský vliv v Afghánistánu omezí. Jako obvykle vedlo Kissingerovo úsilí k pravému opaku.

Komunistická strana PDPA (People Democratic Party of Afghanistan) měla sice roku 1978 jen 6000 členů, ale převážná většina důstojnického sboru prošla sovětskými válečnými školami. Major KGB Kuzičkin později na Západě tvrdil, že KGB varovalo Politbyro před snahou o zavedení viditelně marxistického režimu v kmenové a islámské zemi. Brežněv varování ignoroval. 17.dubna začaly různé jednotky armády mezi sebou bojovat, Daud byl zastřelen a „výbor“ nastolen. Na uklidnění lidu povstalci v rádiu hlásili, že zachránili islám. Moskva byla z toho tak popletena, že po tři dny TASS referoval o vojenském puči. Po ujištění svými vojenskými poradci, že to jsou skutečně jejich lidi u moci, stalo se z toho lidové povstání. Amin později poděkoval armádě, která „hrála úlohu proletariátu“a puč přirovnal k Velké říjnové revoluci.

A jako tenkrát a vždy, nastal boj o koryta. Vznikl Revoluční výbor Afghánské demokratické republiky. Nur Mohammad Taraki se stal ministerským předsedou a jeho zástupci byli Babrak Karmal a Hafizuliah Amin. Co se přesně dělo dál se dodnes neví. Karmal, Amin a Taraki to popisovali diametrálně rozdílně. Podle Amnesty International bylo v říjnu 1978 v Afghánistánu víc jak 4000 politických vězňů a popravy se pohybovaly kolem padesáti nočně. Není divu, že kovaný socialista Babrak, později vypovězený jako velvyslanec do Prahy, nostalgicky vzpomínal- „nezapomenutelná atmosféra radosti a očekávání vládla na ulicích, cestách, náměstích…“

Popravy, mučení a zatýkání ujistily Moskvu, že nová vláda sleduje marxisticko-leninskou linii. Miliarda dolarů byla přislíbena na první pětiletku. Před oslavami prvního výročí puče aktivisté s kalašnikovy, asi něco jako naše Lidové milice, chodili po Kábulu a nutili majitelé domů natírat domy na rudo. Dokud barva nedošla. A jako obvykle, začali rušit „vykořisťování v zemědělství“, s obvyklým výsledkem. Vlastnictví půdy bylo omezeno na 15 akrů, zavlažovací systémy bylo znárodněny, hypotéky delší než 5 let byly škrtnutím pera zrušeny. Již tak křehké zemědělství se z toho dodnes nevzpamatovalo. (Je zřejmé, proč socialisté, počínaje Marxem, přes Lenina, Stalina, Maa, Gottwalda, Castra až po naši nešťastnou Julii, nenávidí zemědělce. Z naprosté většiny jsou to lidé opatrní, nezávislí, přemýšliví, do budoucna hledící, byrokracii se vyhýbající a zemědělské produkty jsou životu prospěšné. Socialisté jsou jejich pravý opak.)

Navíc snaha potlačit náboženství a naučit lid číst a psát (opět obvyklým způsobem – ze slabikáře: A je pro Amin) zvýšila vliv imánů a nechuť se změnila v ozbrojený odpor. V březnu 1979 vypuklo povstání v Heratu, ke kterému se přidala armáda. Straničtí funkcionáři a sovětští poradci byli téměř jediní, kteří kladli odpor a škaredě to odskákali. Bratrská pomoc přišla/ přilétla v podobě bombardovacích náletů z nedaleké základny Shindand. Herat získal pověst afghánské Hirošimy. Sovětští okřídlení geroji nebrali ani takové ohledy na civilní obyvatelstvo jako Legie Kondor v Guernice. Pokud vím, nikdo žádný obraz nenamaloval.

Soudruzi ve vedení strany měli na krku povstání a sami sebe. Čtyři utekli na sovětské velvyslanectví a odtamtud zorganizovali puč proti Aminovi, zvanému KGB „úlisně mluvícím fašistou“. K puči se však sovětští armádní poradci nepřipojili a dovolili svým jednotkám proti pučistům bojovat. Ústřední výbor strany přijmul Tarakiho resignaci ze zdravotních důvodů. Taraki sice o své resignaci nevěděl, a aby se jeho zdraví náhodou nezlepšilo, udusili jej jeho soudruzi pro jistotu polštářem. Co se přesně dělo se nedá vyčíst. Rozpory se svádějí na senilitu Brežněva a spory mezi šéfem KGB Andropovem a ministrem obrany Ustinovem. Rozhodně nemohlo jít o rozdílný výklad marxisticko-leninské teologie, protože v tu dobu v Marxe věřili jen profesoři na západních universitách. Domnívám se, že se jednalo o kontrolu produkce a distribuce opia.

A tak 27. prosince 1979 agenti KGB, převlečení za ruské kuchaře, připravili pro soudruha Amina slavnostní večeři. Upekli pirožky tak mocné, že všichni, kromě paní Aminové, která držela dietu, ztratili vědomí. Přivolaní sovětští doktoři tvrdili, že jediná možnost Aminova přežití spočívá v léčení na sovětské vojenské základně. Vzpamatoval se natolik, že odmítl a musel být tudíž později zabit agenty KGB v afghánských uniformách. První dny tohoto lidového povstání stály dvě stě sovětských životů, afghánské nikdo nepočítal. Specnaz obsadil letiště a invaze počala.

Skončila roku 1988. 14 000 sovětských vojáků tam zůstalo. V jistém smyslu, technologie kapitalistického Západu (střely Stinger) zvítězila nad technologií socialistického Východu (helikoptéry Hind). V jiném, Afghánci zvítězili, SSSR a USA prohrály.

Odborníci nyní tvrdí, že se to dalo čekat, a že Spojené státy měly vědět, že to takhle dopadne. I když dáme stranou tendenci odborníků bagatelizovat sovětské nebezpečí, podle stejné logiky se Velká Británie a USA neměly spojovat se Sovětským svazem proti nacistickému Německu, protože každý přece mohl vědět, že Stalinův internacionální socialismus představuje větší nebezpečí než Hitlerův národní socialismus.

Dnešek

Okolnosti posledního vojenského vstupu Západu do afghánského bahniska mají všichni v čerstvé paměti a není třeba je opakovat. Zjistit, co se tam vlastně nyní děje, není vůbec jednoduché. Nebylo by asi příliš rozumné přijímat bez výhrady oficiální zprávy Pentagonu, ale je zajímavé, že levicí tolik oslavované wikileaks vlastně ty zprávy potvrzují. Protiamerická propaganda stále pracuje podle stejného vzoru á la Korea a Vietnam.

Díky úspěšné propagandě masakru v My Lai (výjimečnému a neomluvitelnému) zůstává v podvědomí jako nálepka na všeobecné chování americké armády, zatímco tisícinásobná zvěrstva Vietkongu a severovietnamské armády byla ignorována, omlouvána a dnes jsou téměř zapomenuta. Podobně již výstřelky v Abu Ghraibu vytlačily z politicky správné historie Saddamův teror. Afgánští civilisté jistě válkou trpí. Země je plná ozbrojenců, kteří se mezi sebou nedomluví a navíc do toho vojáci z daleké ciziny. Jak vést válku, zejména protipartyzánskou, bez civilních obětí zatím ani ten nejplačtivější humanista nevyřešil. (Na španělských silnicích se každý víkend zabije dvacet až třicet lidí) V součtu civilních obětí západní tisk málokdy rozlišuje mezi těmi zabitými teroristy a těmi zabitými zlými Američany. Za vše může Bush. Od mohamedánů levice humanitu neočekává.

Další osvědčenou taktikou je soudit vojáky. Ve Spojených státech čeká na vojenský soud dvanáct vojáků, v Austrálii zatím jen pět. Budou to politické procesy? Těžko říct, informace jsou řídké a rozporů plné. Je samozřejmé, že voják má poslouchat rozkazy. Je také zřejmé, že se ne vždy poslouchají, a to od maršálů dolů, jak každý znalec vojenské historie potvrdí.

Z druhého konce stejné agitprop dílny přicházejí nářky nad tím, jak hrozné to bude, když USA nechá svobodymilovné, demokratické, umírněné (chybějící si doplňte) Afgánce na pospas Tálibánu. Není v jejich zájmu, aby Spojené státy válku vyhrály, ale aby se co možná nejdéle válkou oslabovaly.

Dilema

Povstalcům, i když v tomto případě by možná bylo jednodušší psát Afgháncům, se podle vojenských příruček musí zamezit pomoc ze zahraničí a pomoc obyvatelstva. Naposledy se to v roce 1960 podařilo Britům v Malajsku po dvanácti letech úsilí. I Reaganova Amerika by horko těžko v Aghánistánu vyhrála a Obamova vůbec žádnou šanci nemá. A proč by měla Austrálie nést ostudu za Obamovy nesmysly a proč mají její vojáci za ně umírat? Mělo by se bojovat v Afghánistánu za momentálně takticky nepatrně umírněnější versi islámu? Lidé tam mají vládu, jakou si zaslouží a asi ani jinou nechtějí. Když nějakou náhodou vyhrajeme, budou se teroristé schovávat v Pákistánu, popřípadě v Iránu nebo ve Venezuele. Odchod Osamy do věčných lovišť pannen je na dlouho nezastaví. Podle některých Al-Káida od Iránu žádnou pomoc nemůže dostat, protože jsou to zapřísáhlí nepřátelé. Možná, ale západní civilizace je nepřítel větší. Velká Británie, pod vedením zapřísáhlého nepřítele komunismu Churchilla se spojila se komunistickým Sovětským svazem proti Hitlerovi a zase třeba komunista Tito se takticky spojoval s SS proti nekomunistickým Chorvatům (podobně také Chorvati). Spoléhat na „neutralitu“ Iránu je naivní.

Zdá se, že Obama směřuje ke „Kissingerově rošádě“ a pokusí se vyměnit zájmy Spojených států za své presidenství. Bude se hledat takový vojenský velitel, který v zájmu své kariéry prohlásí, že Afghánci jsou již tak vycvičeni a vyzbrojeni, že se již mohou bránit sami. Místní vládce, který to odkývne, již tam je. Podle Transparency International je Afghánistán v korupci téměř na prvním místě a vůdce Karzai (šedivého cylindru nemaje, chodí před televizní kamery v zelené dece) nevidí vůbec nic špatného na tom, že dostává hotovost z pyšně protiamerického Iránu.

Brzy nás bude obvyklá klika přesvědčovat, že ten Tálibán zas tak hrozný není a smlouva s nimi a spolupráce ve vládě je vlastně to nejlepší co může Afghánistán potkat. Ony ty buddhistické sochy zas tak moc pěkné nebyly a lít kyselinu do obličeje děvčátkům, která se chtějí učit číst a psát, patří k afghánské tradici. Slavná feministka Germaine Greer ostatně již napsala, že „jakýkoliv pokus zastavit genitální mrzačení děvčat je útok na kulturní totožnost“ („any attempt to stop genital mutilation of girls is an attack on cultural identity“)

Dnes již jen nejzarytější levičák, který si nepřečetl, co o tom všem napsal jeho hrdina severovietnamský generál Giap, tvrdí, že to Spojené státy ve Vietnamu vojensky prohrály. Až do samého konce bylo přes 60 procent amerických občanů pro válku, ale nebylo to nic platné, protože 90 procent sdělovacích prostředků bylo proti. Teorie, že se vyzbrojený a vycvičený Jižní Vietnam sám severní komunistické agresi ubrání, byla diskreditována během několika měsíců. To ovšem nebrání stejným odborníkům tvrdit, že bude úspěšná v Iráku a v Afghánistánu, kde jsou podmínky ještě horší. Oproti tamějším analfabetickým, teokratickým, morálně zaostalým a etnicky nevraživým kmenům byl Jižní Vietnam výspou civilizace.

Drogy byly a jsou afghánský hlavní vývoz. A peníze z nich – kde vlastně končí? Produkt jde do Spojených států a Evropy, částečně i do Ruska. Bohatnou jen Afghánci? Zbytečná otázka.

Jak budou mohamedáni drzí, a právem, když to „Kissingerovou rošádou“ vyhrají. A jak pak klesne morálka armády, americké i australské, a sebevědomí obou národů. Sdělovací prostředky, Socialistická Internacionála, Čína a Rusko zajásají. Rozhodně by se vyhrát dalo, ale za jakou cenu? Napadá mě sice herbicid Agent Orange, ale nikdo se mě neptal. Nechat zvítězit ty nedozrálé opiové makovice? Nevím. Je to sice jen jedno bojiště, ale důležité. Takže zatnout zuby, předstírat, že to s těmi obrovskými opiovými zisky nemá nic společného, pokračovat v mírném, drahém polobojování, doufat, že našich vojáků moc nezahyne a že se něco někde nějak stane.

květen 2011

[Publikováno v Novém Polygonu č.3/2011]

About Ludwig von Gress

Born in communist Europe, interested in defence matters on a macro scale, with a cavalry “devil may care spirit” from his grandfather and cautious effectiveness of asymmetric warfare approach from his guerilla father. He sometimes despairs that he may be the only one taking the defence of Australia seriously.
This entry was posted in America, Australia, Communism, History, Islam, Military, Politics and tagged , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , . Bookmark the permalink.

One Response to Vítězství v Afganistánu …

  1. Karel Towick says:

    Dobře napsáno, a stále platné. Škoda, že ti naši vůdci se nechtějí nikdy nechat poučit. Ať tak či onak, v Sýrii to opět Obama atd. pos.. Naši lidé budou umírat zbytečně.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>