Vrah v černém baretu s hvězdičkou na šišato

Pavel Jacko

 

Nepřišel jsem chválit Caesara, ale pohřbít ho – Marcus Antonius; W. Shakespeare: Julius Cæsar

Každý ví o koho jde. Ne o toho fousatého vraha, který ještě dožívá v Havaně, ale jeho kamaráda, toho, který skončil svou životní dráhu v Bolívii. Na plakátech a na tričkách polovzdělanců jeho dráha ještě neskončila.

Mám doma jeho knížečku Guerrilla Warfare, kterou jsem přečetl asi před třiceti lety a velký dojem to na mě neudělalo. Kdybych chtěl vést partyzánskou válku, potřeboval bych něco praktičtějšího, a kdybych se chtěl mezi přepady buržoustů nudit, listoval bych si v Kapitálu přímo.

Mnohem později jsem ve veřejné knihovně mezi cestopisy uviděl The Motorcycle Diaries. Když jsem si všiml jména autora, myslel jsem, ne to nemůže být ten slavný. Byl a přesto jsem si to půjčil. A přečetl. O pár let později si to půjčil scénarista José Rivera (nebo možná producent Edgard Tenenbaum) a natočil stejnojmenný film. Později, když jsem četl filmové kritiky, pochyboval jsem, že se jedná o stejný motocyklový deník. Mnohem později, když jsem film uviděl, svůj názor jsem si potvrdil.

Kdysi jsem si, pochopitelně pouze za účelem učení se španělsky, povídal se studentkou z Kolumbie. Jelikož její angličtina byla asi tak dobrá, jak moje španělština, moc jsme si nepopovídali. Všechna španělská slovíčka se mi vybavila až druhý den. Nicméně, když jsem se zmínil o socialistovi Fidélovi a o Che, krásné Kolumbijce z velice bohaté rodiny v Bogotě zvlhly oči a bůhví co ještě. Rozhodl jsem se na fenomén zvaný Che podívat. Nemusím asi připomínat, že nejsem socialistům příliš nakloněn. V boji za lepší společnost zahubili od roku 1917 víc jak 200 miliónů lidí, když se připočte těch 30 miliónů, které mají na svědomí jejich hnědí soudruzi.

Ernesto Guevara de la Serna měl za svého života mnoho přezdívek – el Teté, el Furibundo (furious, zuřivý) Serna, el Fuser – zkrácenina předcházejícího, el Loco (blázen), el Pelao (plešatec), el Chancho (prase), v Africe pak Tatu. Zjednoduším si to na tu nejznámější – Che, jejíž původ je také zajímavý.

Od samého začátku a až do konce máme popletená data, jak už je mezi revolucionáři zvykem (říjnová revoluce v listopadu nebo možná naopak) a Che se nenarodil 14. června 1928, jak měl v rodném listě, ale podle jeho matky o měsíc dřív. Tudíž Býk a ne Blíženec, což později mátlo astrology. Nepřekvapuje, že jeho úmrtní list také uvádí špatné datum.

Dítě bylo astmatické, což pochopitelně působilo rodičům velké starosti. Do školy začal chodit teprve v devíti letech. Různé léky, různé léčitelské teorie – a v listopadu 1938 otec uvěřil, že spaní s kočkou je na astma nejlepší. Ráno bylo kotě mrtvé a Che stále astmatický. Reakcionáři si povzdechnou – proč ne naopak? Kolik lidských životů by to ušetřilo. Není také úplně vyloučeno, že se desetiletý Che již na svou kariéru připravoval.

Jeho rodiče byli moderní, někdo by možná řekl, že až postmoderní, a malého Ernesta na náboženství nedali. Příležitost naučit se základním pravidlům lidského soužití nebyla. Malý Che byl velmi soutěživý. Přes své astma byl dobrý sportovec a vůdce tlupy puberťátských chuligánů, barra. Bral se velice vážně – za nějakou urážku se vysral rodičům člena opozičního gangu na klávesnici klavíru. Reakcionáři by mohli tvrdit, že to nastínilo jeho poměr k cizímu majetku, k hudbě a nevinným obětem.

Později napsal “Během dospívání jsem neměl žádné sociální předsudky a nezúčastňoval jsem se politických a studentských bojů v Argentině”. To ovšem nebrání jeho oslavovatelům tvrdit, že nebyl obyčejný chuligán, ale bojovník za práva lidu. Je pravda, že na rozdíl od jiných výrostků hodně četl – Kafku, Marxe, Camuse, Pabla Nerudu, Engelse, Sartra, Hitlera, Londona, Freuda, Lenina … Obvyklé starosti dospívajících mladíků neměl . Dělal to pravidelně s rodinnou služkou, jak je ostatně v Jižní Americe v lepších rodinách zvykem.

V roce 1947 začal studovat medicínu. Během studia začal v Cliníca Pisani coby pacient a vypracoval se na neplaceného výzkumného asistenta. V tu dobu chtěl zachránit lidstvo před alergiemi. Jeho astma jej zachránilo před povinnou vojenskou službou.

Pokusy o zbohatnutí kapitalistickými metodami nebyly úspěšné. Přípravek proti švábům, pro který si registroval jméno, vyráběl ředěním koupeného jedu proti kobylkám s mastkem. Z míchání a smradu onemocněla skoro celá rodina. Když koupil lacino v aukci boty, zjistil, že jsou buď levé nebo pravé a že nějak dohromady nejdou. Jeho pokusy na morčatech, králících a na přátelích naštěstí také nebyly příliš úspěšné. Vstřikoval jim různé karcinogenní a jiné sloučeniny a pak své “léky”. Na rozdíl od králíků a morčat, všichni pokusní králíci lidští jeho lidumilnou vědu přežili.

Během studia politika veškerá žádná, i když v debatách provokoval, jednou tak, podruhé onak. Okolí Buenos Aires poznával autostopem. Na svých výletech nespal mezi chudými. Snažil se spát zadarmo v nemocnicích nebo na policejních stanicích. Před svým prvním výletem na mopedu v lednu 1950 poslal žádost Evitě Perónové o jeep. Neuspěl. Na kole s přídavným italským motorkem Cucchiolo najel přes 4000 tisíce kilometrů a psal si deník.

Další prázdniny dělal felčara na tankové pobřežní lodi a v jednom přístavu dostal natlučeno od amerického námořníka. Od té doby neměl Ameriku rád. Levice by přišla o antiamerický symbol, kdyby dostal přes hubu od námořníka ruského.

V lednu 1952 vyjel třiadvacetiletý Che na druhý velký výlet, tentokrát na Nortonu 500 La Ponderosa II (mocná) svého kamaráda Alberta Granada, jemuž tehdy bylo třicet. Guevara skutečně viděl na své cestě mnoho chudoby. To mu ovšem nevadilo, aby se těmi chudáky nechal živit, on, z poměrně bohaté argentinské rodiny a v tu dobu skoro již lékař. Z knihy je cítit jeho pohrdání původními obyvateli Jižní Ameriky a jeho domýšlivost. Je možné, že jej jeho cesta přivedla na revoluční dráhu, jak tvrdí jeho obdivovatelé, ale jestli ano, v knize je to dobře skryto.

Jak Motocyklový denník, tak jeho Notas de Viaje (cestovní poznámky) byly přepsány a upraveny posmrtně jeho kubánskou vdovou Aleidou Marchovou. Deník byl vydán, poznámky ne, i když autor J. L. Anderson tvrdí, že mu vdova dovolila se na ně podívat. Prý jen vymazala implicitně sexuální pasáže. Někdo, kdo žil v komunistické zemi, by se nedivil, kdyby její censura byla rozsáhlejší.

Svého parťáka a sebe Che popisuje jako zkušené vyžírky a mangueros motorizados – (motorised scrougers). Oba předstírali, že jsou lékaři, specialisté na lepru. Všeobecně se dá říct, že se nechovali příliš slušně. V domnění, že byl napaden zákeřnou chilskou pumou, zastřelil Che revolverem Smith&Wesson německého ovčáka Bobby, patřícího jejich hostitelům. Inu, měl také zelené oči, chudák. Ráno budoucí vzor mládeže ujel bez omluvy.

Ani jeden z cestovatelů neměl přílišné mechanické nadání. Do chilského Los Angeles se La Ponderosa se dostala náklaďákem a do hlavního města Santiaga, asi 300 km na sever, náklaďákem dalším. Měla toho chudinka již dost. Od té doby se mohl deník přejmenovat na Autostopový.

V Juliace se nechali hostit v baru policejním seržantem, který tam ukázal svou zručnost v ovládání střelných zbraní střílením do zdi, Che a Alberto při vyšetřování lhali a kryli svého kamaráda z mokré čtvrti. Indiánská majitelka baru, musela hradit škodu sama. Seržant, Alberto i Che byli bílí.

Turisté, kteří cestují v pohodlných autobusech, neví pochopitelně nic o podmínkách těchto indiánů…,” napsal Che o amerických turistech, když je majitel hotelu v Machu Pichu požádal o uvolnění pokojů pro platící turisty. Budoucí bojovník za práva chudých cestoval landroverem, který kolegům specialistům půjčil doktor v Cuzku. Také jim věnoval jízdenky na vlak. Není divu, že v Cheho hrudi se zdvihla vlna pobouření proti yanqui vyžírkům.

Odborníci pak navštívili nemocnici pro leprou postižené na břehu Amazonky na hranici Peru, Brazílie a Kolumbie. Chodili s doktory na vizity, hráli fotbal, šachy, chytali ryby, kamarádili se s ženským personálem a také oslavili Che dvacáté čtvrté narozeniny. Druhý týden je to přestalo bavit. Pokusili se plavit na voru do Manaus v Brazílii, ale moc jim to nešlo. Přemluvili nějakého chudáka, aby je ve svém veslovém člunu odtáhl zpátky do Leticie, odkud pak odletěli do Bogoty.

[Menší odbočka. V dubnu 1948, po zavraždění levicového předáka Gaitana vypukly v Bogotě násilné bouře, kterých se také zúčastnil student práv, nějaký Fidél Alejandro Castro Ruz. Když šlo do tuhého, schoval se na kubánském velvyslanectví a vrátil se na Kubu studovat. Přestože krvavé bouře trvaly jen tři dny, vysloužily si vlastní jméno – Bogotazo. Pokud někdo závidí kolumbijcům jejich přínos k obohacení jazyka španělského, nebo naopak pohrdavě pokrčí nosem nad nevzdělanými násilníky, mýlí se. My jsme přispěli k obohacení jazyka francouzského. J. Šusta – Praha a Evropa (1932) : “Husitská Praha poutala k sobě zraky všech souvěkovců stejně účinně jako Praha Karlova, ale někdejší obdiv změnil se namnoze v hrůzu a stupňoval se v ošklivost, jež způsobila, že ve Francii na příklad zdomácnělo slovo “Praguerie” pro divoké vzpoury a zbůjnictví selské”.]

Kolumbijská policie byla zřejmě méně naivní než jiná, a Che měl problém se svou dýkou. Studenti, s kterými se seznámili, udělali na ně sbírku a vyslali je pro jistotu do Venezuely autobusem.

Po prohlídce chudých čtvrtí barrios Caracasu, Che napsal: “Černoch je nedbalý a blouznivý, utrácí své peníze na malichernosti a pití; Evropan přichází z tradic práce a šetření, která jej následuje do toho rohu Ameriky a pohání jej vpřed i nezávisle, bez ohledu na jeho vlastní individuální touhy”.

V Caracasu se rozešli. Alberto dostal dobře placenou práci v “leprosáriu” a Che si slétl s koňmi jeho strýčka do Miami. Tam se letadlo porouchalo. Che se nejdříve živil na účet příbuzného své přítelkyně, chudého studenta. Pak jeden den uklízel byt letušky (nechal jej prý špinavější než byl) a potom umýval nádobí v restauraci. Vrátil se do Argentiny, dostudoval a v dubnu 1953, ve věku 25 let, se stal doktorem. V červnu Dr. Ernesto Guevara vyjel vlakem za peníze svých tetiček na další výlet.

Pan doktor

Místo biochemika Alberta měl s sebou nedostudovaného lékaře Calica. Zase psal deník, tentokrát Otra Vez (Once Again, Ještě jednou), který jeho kubánská vdova opět upravila. Bolívie, Peru, Ekvádor, Panama, Kostarika, Nicaragua, Honduras, Salvador, Guatemala. Ze začátku se přidržovali bohatých a vlivných argentinských krajanů a chudobu původních obyvatel pozorovali z hotelů a nočních klubů. Později museli prodávat své vybavení. Když otec svému synu doktorovi nechal ušít nové obleky a poslal je do Panamy, Che je okamžitě prodal.

V Guatemale, zatímco čekal na interview s ministrem zdraví, a přísahal před obrázkem soudruha Stalina, že si “nedopřeje odpočinku, dokud nezničí kapitalistické chobotnice”, se Che seznámil se svou budoucí ženou. Hilda Gardaová byla vůdkyně mládeže APRA (Alianza Popular Revolucionaria Americana), vypovězená z Peru. Její první dojem o Chem: “Zdál se být příliš povrchní na to, aby byl inteligentní; egoistický a domýšlivý” jí nezabránil Cheho uhánět a nakonec uspět. Blížila se jí třicítka, byla malá a obtloustlá, s čínsko-indiánskými rysy. Navíc marxistka. Tak se Che stal marxistou také. Poprvé v životě se otevřeně přidal k nějakému politickému hnutí. Mezi politickými debatami čekal na práci, přemýšlel o psaní příručky pro lékaře v Latinské Americe, prodával Hildiny šperky a stačil také navázat poměr se zdravotní sestrou Julií.

Che se seznámil s Kubánci, jejichž vůdce Castro byl zrovna na Kubě odsouzen k patnácti letům žaláře za účast v útoku na kasárna Moncada. Che Kubánce obdivoval a oni jej pojmenovali El Che Argentino. Che znamená něco jako “hej ty”, i když jiní tvrdí, že se to může přeložit jako “ druh, kámo”. Che používal “che” protože si nepamatoval nebo se neobtěžoval si pamatovat jména svých soudruhů. [Tito dostal své jméno podobně. Rozkazoval svým banditům: “Ty udělej to a ty to”]

Guatemala měla levicovou vládu, své levičáctví de facto mírnící a více méně úspěšně popírající. To popírání se stalo méně úspěšným díky Polákům. Švédská nákladní loď Alfhem naložila v Gdaňsku československé zbraně. Poláci na to upozornili CIA. Když se po komplikované plavbě začaly zbraně vykládat v guatemalském přístavu Puerto Barrios, Spojené státy měly důkaz. Podepsaly smlouvu o vzájemné vojenské pomoci s Hondurasem a údajně, ale velice pravděpodobně financovali skupinu partyzánů, kteří měli zabránit převozu zbraní z přístavu do hlavního města. Zdálo se, že půjde do tuhého. Che si půjčil dvacet dolarů a s nájmem nezaplaceným za tři měsíce, odjel.

Nějaký čas obvyklým způsobem, tedy autostopem cestoval po okolních zemích. Do Guatemaly se vrátil před svými dvacátými šestými narozeninami. 18. června 1954 čtyři stovky bojovníků pod vedením jistého Armeze a s podporou USA překročily honduraské hranice. Che se zapsal do zdravotní brigády a Hilda podepsala komuniké. Dvacátého sedmého socialistický president plukovník Arbenz rezignoval a schoval se na mexickém velvyslanectví. Che se schoval na velvyslanectví argentinském. Třetího července vůdce Castillo Armez přiletěl do hlavního města společně s americkým velvyslancem. V září se Che rozloučil s Hildou a odjel do Mexika.

Původně si Che myslel, že bude v Mexiku filmovým hercem, ale pracoval jako hlídač, fotograf pro argentinskou Agencia Latina a pomocný výzkumník v nemocnici. Našel své kubánské kamarády, kteří čekali na Fidéla a Raúla.V Mexiku jej také našla Hilda a nabídla mu, že si ho vezme a bude vydržovat. Když se Agencia Latina položila, Che prodal jejich fotoaparát. Své dopisy podepisoval Stalin II. Hilda si našla práci pro OSN.

V listopadu 1955 vyhrál Fulgencio Batista kubánské volby a doufal v usmíření. Příští rok na Den matek vyhlásil amnestii a dvacet budoucích hrdinů včetně Raúla a Fidéla bylo propuštěno. Netrvalo dlouho a teroristické útoky začaly znovu. Z jednoho výbuchu byl obviněn Raúl Castro a byl na něj vydán zatykač. Schoval se na mexickém velvyslanectví a 24. června byl v Mexico City. Tak se první z Castrů seznámil s Guevarou. Nějakou zajímavou náhodou se na ulici potkal s Nikolajem Leonovem, úředníkem ministerstva zahraničí Sovětského svazu, s kterým se Raúl seznámil již před dvěma lety. Tehdy spolu opět nějakou náhodou strávili měsíc na lodi z Evropy, kde Raúl byl na festivalu mírové mládeže. Když se v přístavu rozloučili, Nikolaj šel dělat úředníka na sovětské velvyslanectví v Mexiku a učit se španělsky, zatím co Raúl za několik týdnů na to přepadl kasárna Moncada. [Nikolaj Leonov, zástupce šéfa Prvního direktorátu KGB, odešel po více jak čtyřicetileté službě do zasloužené penze roku 1992. Milovníky konspiračních teorií může zajímat, že se v listopadu 1962 v Mexiku náhodou sešel s Lee Harvey Oswaldem]

Konec začátků

Začátkem července byl v Mexico City také Fidél. Během několika dnů nabídl argentinskému doktorovi, teď již nazývanému jednoduše Che, účast na připravovaném povstání. Che našel svého Boha. Fidél odjel do Spojených států vybírat peníze od kubánských a jiných latinskoamerických přistěhovalců, a také od levicově smýšlejících souputníků. Údajně vybral dost. Nakolik v tom měla prsty KGB je nejisté. Nikolaj Leonov tvrdí, že se s Kubánci stýkal jen společensky bez vědomí svých nadřízených. Jestli je něco takového pravděpodobné, nechám na čtenáři. Ani za Jelcina KGB své latinskoamerické archivy neotevřela a za Putina… Zdá se, že hlavním kontaktem byl Raúl, mnohem později částečně Che. Fidél se držel dále, ze zřejmých taktických důvodů. V tu dobu byly USA velmoc.

S penězi v pokladničce, Kubánci začali, pod vedením mexického zápasníka, trénovat. Zařídili, že veřejná střelnice byla některé dny výlučně pro ně, a jako pohyblivé terče používali krocany. Jak by to asi omluvili ochránci zvířat? Astmatický Che měl problémy s dlouhými pochody a běhy, a snažil se, aby se o tom vůdce Fidél nedozvěděl. V srpnu 1955 si Hilda Dr. Guevaru konečně obvyklým způsobem vzala. V únoru příštího roku se jim narodila Hilda Beatriz, kterou Che nazýval “můj malý Mao”. Kdyby to byl chlapec, byl by Vladimiro.

Mezi běháním, střílením krocanů, navštěvováním schůzí Komunistické strany Mexika a připravováním se na otcovství, Che také četl. Půjčoval si marxisticko-leninsko-maoistické spisy z Instituto Intercambian Cultural Ruso-Mexicano (Institut rusko-mexické kulturní výměny). Bohužel se nejednalo jen o zabíjení krocanů. Fidél podvodem zorganizoval “pronájem” farmy dostatečně vzdálené od zvědavých očí, kde se revolucionáři mohli na partyzánskou válku lépe připravovat. Fidél povýšil Cheho na “šéfa personálu”. Když jeden Kubánec odmítl jeho rozkaz, Che ustanovil polní soud, který chudáka odsoudil k smrti. Fidél jej omilostnil. Takové štěstí neměli další tři, kteří byli zastřeleni a někde na farmě zahrabáni.

Fidél spěchal. Jednak veřejně slíbil, že osvobodí Kubu v roce 1956, jednak na Kubě Batistovi rostla demokratická opozice, která se zřekla násilí. Jeho “Hnutí 26. července” sláblo. Začal vyjednávat o koupi bývalého torpédového člunu amerického námořnictva. Dvacátého června ho mexická policie zatkla. Raúl se schoval, Hilda a mnoho jiných bylo zatčeno, razie v konspiračních domech zabavily dokumenty a zbraně. Che a dvanáct partyzánů na farmě bylo zatčeno až čtyři dny poté, což jim dalo dost času vše nevhodné zahrabat. Při výsleších zpíval Che jak kanárek o ozbrojené komunistické revoluci nejen na Kubě, ale v celé Latinské Americe. Fidél nebyl spokojen, protože se veřejnosti snažil představovat jako národnostní, demokratický reformátor podle nejlepších západních tradic. Hladovka, vyjednávání, různé apelace a hlavně úplatky vedly k postupnému propouštění zajatých. Che později napsal: “Drahocenný čas a peníze musely být předisponovány, abychom se dostali z mexického vězení” Před svým propuštěním v srpnu napsal “Kantátu Fidélovi”.

Podmínkou propuštění bylo opuštění Mexika. Žádný neodjel a po tři měsíce připravovali invazi. Nových čtyřicet revolucionářů přijelo z Kuby a ze Spojených států. Z torpédového člunu nebylo nic, podobně jako z plánu koupit létající člun typu Catalina. Peníze docházely a Fidél tajně překročil hranice do Texasu, aby vyjednával s bývalým kubánským presidentem. Carlos Prío Socarrás zřejmě doufal, že mládež bude bojovat za jeho návrat na Kubu, a věnoval Castrovi 50 tisíc dolarů se slibem dalších. Jurij Paporov, který v tu dobu předával KGB peníze Instituto Intercambian Cultural Ruso-Mexicano, tvrdí, že Prío dostal peníze pro Castra od CIA. V každém případě, když ne na americký torpédový člun nebo americký létající člun, bylo alespoň na jedenáctimetrovou motorovou jachtu Granma od Američana Ericksona žijícího v Mexiku. O úplatnosti, neschopnosti a politické nespolehlivosti policie v Latinské Americe se často píše, možná neoprávněně. Nicméně, pod nosem mexické tajné služby Fidél organizoval opravu lodě, výcvik, výzbroj a vybavení svých bojovníků (přičemž jeden z nich byl informátor FBI) a byl navštěvován svými agenty na Kubě. V říjnu jej dokonce navštívila delegace Kubánské komunistické strany, snažící se mu vysvětlit, že situace na Kubě ještě nedozrála.

Pokračování (Granma zdvihla kotvu; Moc nemocných; Černá, ne rudá Afrika; Che v Čechách;) za dva dny.

 

About Paul Jacko

Jacko was born in Czechoslovakia not long before the communist putsch in February 1948. He studied industrial chemistry there and left in 1969 for Australia, where he became a lawyer and established his own practice. He has now retired and beside hunting, fishing, camping, prospecting and playing golf he amuses himself by writing.
This entry was posted in America, Communism, History and tagged , , . Bookmark the permalink.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>