Vrah v černém baretu s hvězdičkou na šišato (část druhá)

Pavel Jacko

25. listopadu 1956 Granma zdvihla kotvu.

Babička si dala na čas. Místo plánovaných pěti dnů jí to trvalo sedm, a tak povstání v Santiagu začalo a skončilo bez ní. Přistála na špatném místě, kde na ni nečekali soudruzi ve zbrani, ale armáda varovaná námořním člunem, který Granmu sledoval. Ta ztroskotala na písečné mělčině. Většina jídla, léků a munice zůstala na ní, zatímco se revolucionáři brodili k mangrovníkové bažině a přes ni konečně na suchou zem. Kubánská letadla fiasko pozorovala. Občas také střílela. Fidélův plán byl perfektní, ovšem jen za předpokladu, že by se povedl. Náhradní plán nebyl, pokud se “sálvase quien puede” (zachraň se, kdo můžeš) nepovažuje za bojový plán. Trvalo tři dny, než se všichni bojovníci v cukrové třtině našli, ale pak na ně armáda zaútočila. Chemu kulka odřela krk. Zůstal ležet a čekal na smrt. Kolem jeho kamarádi umírali doopravdy. Někdo doktorovi vysvětlil, že on neumírá. Z osmdesáti dvou se do Sierra Maestra dostalo jen dvaadvacet.

Fidél okamžitě udělal ze sedmi důstojníky a navázal styk s místními bandity. Bylo třeba disciplíny a první polní soud na sebe nenechal dlouho čekat. Che svými slovy: “ Situace byla nepříjemná [začalo pršet] … tak jsem ukončil problém výstřelem z pistole ráže 32 do pravé strany mozku, s výchozí dírou ve spánkovém laloku. Chvíli lapal po dechu a umřel. Když jsem bral jeho věci, nemohl jsem dostat hodinky připoutané řetízkem k jeho opasku, a on mě pevným hlasem, který měl daleko ke strachu, řekl ´Uškubni to, chlapče, to nevadí.´ Udělal jsem tak a jeho majetek byl můj.”

Druhý den byly jeho myšlenky jinde. Che o aktivistce, která se k nim přidala: ”Je velkou obdivovatelkou Hnutí a zdá se, že chce mrdat víc než cokoliv jiného”. Poznámek o vraždění je v jeho deníku víc, např.: “…byl popraven, deset minut po tom, co jsem ho střelil do hlavy, prohlásil jsem ho za mrtvého”.  Pro úplnost je třeba se zmínit o tom, že Fidélova ozbrojená skupina nebyla jediná a že ve městech s ním ani jeho Hnutí 26. července nebylo vždy zajedno. Fidél byl obviněn z vyprovokování povstání v září, a to najednou v Havaně, Santiagu a Cienfuegos. Havana a Santiago se nekonaly a armáda se mohla soustředit na Cienfuegos, kde bylo zabito přes tři sta bojovníků. Nebezpečí, že by se Fidél, dobrý Stalinův žák, musel s někým dělit o moc, se snížilo.

Povstání pokračovalo obvyklým způsobem. Revolucionáři pálili rolníkům cukrovou třtinu, armáda chatrče. Revolucionáři mučili a zabíjeli ty, které podezírali z pomáhání armádě, armáda mučila a zabíjela ty, které podezírali z pomáhání revolucionářům. Revolucionáři v tom byli lepší a vyhráli. Nemělo by se ovšem zapomenout na pomoc západního tisku. New York Times v únoru 1957: “Castro má pevné ideje svobody, demokracie, sociální spravedlnosti, nutnosti obnovit Ústavu, uskutečnit volby”.

Jednou ze spojek mezi městským odbojem a bojovníky v horách byla Aleida Marchová, ve spisech Batistovy tajné služby vedená jako “Cara Cortada” (Scarface, zjizvená tvář), nebo “Teta Manchada” (Stained Tit, poskvrněné ňadro). Na rozdíl od jiných upoutala Cheho pozornost na delší dobu. Její první dojem byl, že “Che je starý, hubený a špinavý” , později “El communista”. Byla antikomunistka, čtyřiadvacetiletá dobře vyhlížející blondýnka. Batistovi udavači se zřejmě soustředili na to méně důležité. Kromě léků pro jeho astma mu Aleida na jeho žádost také přinesla učebnice pro základní školy – algebru, historii Kuby a zeměpis Kuby.

Armádu přestalo bavit bojování a druhého ledna byli Che, Aleida a Fidél v Havaně. Ze zabíjení, dosud maloobchodu, se stal přes noc velkoobchod. Raúl zůstal v provincii Oriente a organizoval čistky, Fidél si v Havaně hrál na demokrata a jeho “levá” ruka Che organizoval čistky tam. Batista, Meyer Lansky a jeho mafiáni odletěli do Miami. Partyzáni si užívali sexuálních svobod , dokud pro ně Che nezorganizoval hromadnou svatbu. Novináři, kterých se do Havany sletěly stovky, se povinně ženit nemuseli a ve volném čase psali chvalozpěvy na nový režim. Paříž oslavující v srpnu 1944 osvobození byla proti tomu úplný klášter.

Moc nemocných

Někdy pomalu a opatrně, někdy ne, Fidél se začal zbavovat jak Batistových věrných, tak svých. Nepotřeboval městské intelektuály s jejich demokratickými fantaziemi, spoléhal se na své ostřílené, nevzdělané, ale loajální vrahy. Che zorganizoval Comisión de Depuración (Cleansing commission, Komise čistek) , která začínala svá zasedání v devět večer a dospěla k žádanému rozsudku (jedna poprava co dva dny) ve dvě ráno. Che byl hlavním prokurátorem. Musí se přiznat, že pochybností nemající marxista Raúl byl výkonnější. Když si jej Fidél zavolal a řekl, že jeho popravčí čety “dělají velký hluk” , Raúl se zeptal: “Tak co navrhuješ, máme je věšet?” Odhaduje se, že v prvních dvou letech socialistická vláda zabila 70 tisíc kubánských občanů. Kolik vražd přesně by měl na svědomí (kdyby psychopat nějaké svědomí měl) celosvětový hrdina socialistického hnutí Che Guevara se asi nikdy nedozvíme. Po nepříjemné zkušenosti s Gorbačovovým pokusem se Raúl postará o to, aby žádná dokumentace pro šťouravé historiky nezbyla.

KGB odhadlo své lidi dobře. Při prvních oťukávacích návštěvách v Havaně dostal Fidél kaviár a vodku a Che od svého přítele Nikolaje Leonova, který zrovna náhodou dělal tlumočníka Mikojanovi při návštěvě Kuby v únoru 1960, pistoli.

Milosrdná opona možná může zůstat nad činností Cheho coby ministra zemědělství. Výsledek jeho marxistických a polomarxistických reforem je znám. JZD byly zvány granjas del pueblo. Kuba je dodnes zemí čtvrtého světa. Nevím, kolik životů se dá přičíst jeho úsilí. Chronologie je nyní trošku zpřeházená, ale jeden čas byl Che také šéfem ministerstva industrializace. Chtěl těžký hutní průmysl jako ostatní socialistické země a nechtěl si nechat říct, že Kuba nemá ani uhlí, ani železnou rudu, nemluvě již o znalostech. Pokud to připomíná dnešní politiky s jejich “underground carbon sequestration”, podobnost není čistě náhodná. Nakonec mu to přátelsky vymluvil Sovětský svaz. Měli zbytečného železa dost. Milosrdná opona také může zůstat nad činností Cheho coby ředitele Národní banky.

Mezitím se rozvedl s Hildou, vzal si Aleidu a časem s ní zplodil čtyři děti. 24. února 1961 se u jeho domu střílelo, těsně po tom, co o něco dříve než obvykle odjel. Krátká přestřelka mezi jeho ochrankou (hlídali dům a ženu) a jeho bývalými spolubojovníky ze Sierry Maestry byla ututlána a vysvětlena nešťastnou láskou, která neměla s Chem vůbec nic společného. Dodnes se neví, jestli to byl pokus o atentát. Mrtví nemluví. Ale od té doby vozil Che na předním sedadle krabici od doutníků plnou ručních granátů. A k těm doutníkům – ty začal přes své velice vážné astma kouřit již v Mexiku, aby se přiblížil svému vzoru Fidélovi.

Co dělá revolucionář, když jeho socialismus zhuntuje jednu zem? Hledá další. Napřed to Che zkusil v Dominikánské republice, pak v Nicaragui. Vždy jím organizované bojůvky dopadly špatně, zejména v Dominikánské republice. Tam, po invazi, vyhlásila vláda odměnu tisíc dolarů na hlavu kubánských barbudos (fousáčů). Chudí campesinos, dávající přednost hotovosti v hrsti více než zářné marxistické budoucnosti na palmě, to vzali doslova a začali přinášet na policejní stanice hlavy fousatých revolucionářů v pytlích. Prý přinesli víc hlav, než bylo původních bojovníků. Armáda si stěžovala, že na ně nezbylo. Fidél také nebyl spokojen. Velitelem kubánských ozbrojených revolučních sil se nestal Che, jak doufal, ale Raúl. Che se staral o výuku a výcvik studentů z latinsko-amerických zemí, kterými se to v Havaně jen hemžilo. Po návratu do svých zemí sice moc úspěšní nebyli, ale rozbrojů, teroristických útoků a jiných svinstev ve jménu socialistické revoluce udělali dost.

Che hodně cestoval a viděl v různých zemích socialismus v praxi nebo alespoň to, co mu bylo ukázáno. Domníval se, že ví “proč se to v Sovětském svazu posralo – Leninova Nová ekonomická politika a Leninova předčasná smrt, která mu zabránila to napravit”. Dával přednost Maovu hospodářství – třicet miliónů mrtvých sem, třicet miliónů tam. Těžko říct nakolik socialističtí předáci bezpečně u svých koryt brali mladého zbůjníka s jeho špatně přežvýkaným marxismem vážně. Sukarno mu ukazoval nashromážděné obrazy a místo revoluce diskutoval přednosti mladého ruského děvčátka, nového přírůstku do svého mezinárodního harému, daru od Nikity Chruščova. [Kde asi dnes je ta česká holčička, dar od Novotného?] Nehru také dával přednost diskusi o věcech důležitých. Che: “Pane ministerský předsedo, jaký máte názor na komunistickou Čínu?“ Nehru: “Pane veliteli, ochutnal jste některé z těchto lahodných jablek?” Che: „Pane ministerský předsedo, četl jste Mao Ce-tunga?” Nehru: “Ach, pane veliteli, jak jsem potěšen, že vám jablka chutnají.” Nevíme, jaký dojem udělal jeho program “Revoluce nyní” na Násira, Tita, Maa, Chruščova, ale i Fidél začínal být nervózní.

V Berlíně se seznámil s dvaadvacetiletou tlumočnicí Haydée Tamarou Bunkeovou, narozenou v Argentině židovsko-komunistickým uprchlíkům z Německa a od svých čtrnácti let vychovávanou na dobrou komunistku v NDR. Za pár měsíců ji strana/Stasi vyslala na Kubu. Chvíli jí to trvalo, Cheho spolubojovníci se ji snažili držet stranou, ale nakonec ji napadlo přihlásit se na brigádu, kde se Che občas před fotoaparáty objevoval. Ale to předbíháme.

Nad fiaskem v Zátoce sviní v dubnu 1961 zatahují oponu zejména ti, kteří se snaží chránit reputaci J. F. Kennedyho a špinit tu CIA. Podle mého názoru 114 mrtvých a 1200 zajatých statečných Kubánců může děkovat jedině zbabělosti obou Kennedyů. Nicméně, soustředíme se na hrdinu Cheho, který při invazi málem přišel o život. Vypadla mu pistole z pouzdra a kulka prolétla milimetr od mozku. Poradce na partyzánskou válku zřejmě nevěděl, na co je ta malá páčka na levé straně pistole. [Je možná vhodné se na tomto místě zmínit o jeho předcházejícím krvácení za revoluci. Při jednom útěku na Sierra Maestra byl střelen do hýždě a při oslavování osvobození nějaké vesničky spadl se zdi a zlomil si ruku.] Humanitární reputace Cheho byla taková, že když se přiblížil ke skupince zajatců, jeden z nich se strachy podělal. (Kennedy nějaké svědomí měl – v prosinci 1962 byli zajatci vykoupeni léky v hodnotě 62 miliónů dolarů.)

Když při své první návštěvě v Moskvě žádal Che rakety, Chruščov mu místo nich nabídl PPš samopaly z druhé světové války. V máji 1962 se Chruščov cítil v kramflecích silnější a nabídl Fidélovi rakety sám. “Nezávislá” Kuba přijala bratrskou pomoc tak rychle, že první zásilka raket vyplula z Černého moře ještě dříve, než Raúl v Moskvě 15. července smlouvu podepsal, a dříve, než ji Fidél viděl. Podle smlouvy směl SSSR pod svým výlučným velením umístit na Kubě následující: 48 raket středního doletu, 48 raket balistických raket, vše s nukleárními hlavicemi, 24 protiletadlových baterií s SAM-2, 24 MiG-21, 24 Il-28 bombardérů, 12 raketových člunů třídy Komár a 42 tisíc vojáků. Che letěl do Moskvy v srpnu, protože chtěl smlouvu uveřejnit, ale Chruščov chtěl naopak vše držet v tajnosti, dokud rakety nebudou instalovány, a to před volbami do US kongresu v listopadu, “Nebojte se, jestli budete mít s Američany problémy, pošlu Baltskou flotilu.” Jak to dopadlo, víme. Che nemohl nikdy Rusům odpustit, že kvůli raketám nerozpoutali nukleární válku.

Černá, ne rudá Afrika

Co teď? Za svobodu se také bojuje v Africe a ti černí určitě potřebují pomoc a rady hrdiny z nedaleké Sierry Maestry. A tak se Che vypravil roku 1965 do Konga. Přes Moskvu (jak jinak?) , Káhiru a Dar-Es-Salám a v přestrojení. Moderní levicový akademik asi také raději spustí milosrdnou oponu nad tou epizodkou. Che byl překvapen, že vůdci osvobozovacích hnutí, antikolonialističtí bojovníci na skoro marxistické slovo vzatí sice vítají, ba i přímo vyžadují finanční pomoc, ale tu pak neutrácejí na nějaké zbytečnosti jako munici nebo dokonce platy svým vojákům, ale raději na revoluční nezbytnosti jako pozlacené Mercedesy a účty v kasinech na Riviéře. Ti, kteří zůstali v džungli, se dívali na španělsky a trochu francouzsky mluvícího podivína, který si myslel, že je třeba víc bojování a méně znásilňování a loupení, jako na dalšího bělocha.

Che a jeho čtyřicet instruktorů se marně snažilo dodat osvobozovací armádě bojového ducha. Jeho taktické plány musely být napřed schváleny místním šamanem. Ani to nepomáhalo. Když dvacet bojovníků za svobodu pod vedením jednoho Kubánce mělo zaútočit na nepřátelskou pozici, šestnáct jich včas uteklo. Zřejmě “dawa”, ve svahilštině něco jako špatná karma. Che řekl, že s takovým vojskem se nedá vyhrát a poslal Fidélovi dopis, žádající o vyslání dalších sto vojáků, a že “nemusí být všichni černí”. Trpěl celou dobu průjmem. Mike Hoare se svými žoldnéři výmluvy nehledal a Kubánce velice úspěšně potíral. U jednoho mrtvého se našel deník popisující cestu z Havany, přes Moskvu a Peking do Dar-Es-Salámu. CIA si zamnulo ruce a politbyro zaúpělo.

Kterak dobře známo, kam komunista nemůže, nastrčí OSN. S malou výjimkou korejské války, OSN brání a zachraňuje levicové režimy, vrahy a diktátory po celém světě. Tentokrát to nebylo OSN, ale Organizace africké jednoty, která zachránila za pět minut dvanáct Cheho kůži. Když jim došlo, že Che a jeho “instruktoři” nesahají žoldnéřům Mika Hoarea po kotníky, nastal pokřik o zahraničním vměšování a nakonec dohoda, kdy se obě strany zavázaly poslat cizince pryč. Kasavubovi žoldnéři se stáhli, Kubánci ne. Přesně půl roku na to, co Che Guevara zahájil svou osvobozovací válku v Africe, bylo jeho ležení přepadeno. Autor příručky na partyzánskou válku pozapomněl postavit stráže. Před úprkem jej sice chladnokrevně napadlo zapálit svou chatrč, ale přesto zbraně, munice, vysílačky, dokumenty, proviant a dokonce jeho dvě opičky padly vládnímu vojsku do rukou. Revolucionářů se zachránilo třináct, z nichž jeden zemřel na své zranění cestou.

Lid, za jehož osvobození údajně revolucionáři bojovali, se k nim choval velice nepřátelsky. Osvobozovací hnutí jim zabavilo zbraně a nyní je nechalo napospas vítězné armádě s její zavedenou praxí odvodu žen. [Kdopak bude pracovat?] Vedení osvobozovací armády také dávalo vinu za katastrofu kubánským dobrodruhům a začalo vyjednávat s Mobutem. Navíc tanzanská vláda, cítíc odkud vítr vane, prohlásila, že končí svou podporu povstalcům. V tu dobu byli Kubánci a zbylí povstalci v Kigomě, na západním břehu jezera Tanganika, tvořícího hranici mezi Kongem a Tanzanií.

Přes astma, přes průjem, přes spáleniště a krvavé řeky se Che rozhodl, že bude osvobozovat Afričany, ať chtějí, nebo nechtějí. Marxista vždy ví, co lid potřebuje. Zmocnil se vysílačky a jeho telegramy Fidélovi přes kubánské velvyslanectví v Dar-Es-Salámu žádaly peníze, zbraně a vůbec všechno. Připomínají telegramy brigádního generála ze Švejka. (“Rychle uvařit menáž a pochodem na Sokal. Vozatajstvo začíslit u východní skupiny. Výzvědná služba se zrušuje. 13. pochodový prapor staví most přes řeku Bug. Bližší v novinách.”) Che: “Kuba ani necouvá od svých slibů, ani nepřijme hanebný útěk, nechající své konžské bratry v ostudě na milost žoldnéřům”. 18. listopadu se Che, jeho zbylí Kubánci, vůdce Masengo a jeho generální štáb, plus několik vybraných Konžanů přeplavili na druhou stranu do Tanzanie. Kulomety byly na palubě připraveny pro případ, kdyby se nějaký nechtěný černý spolubojovník chtěl zachránit také. Konžští bratři byli zanecháni v ostudě, i když ne žoldnéřům. Ti se již dávno před tím, nespokojeně sice, ale poslušně, stáhli do Katangy. Smlouvy jsou jen pro nesocialisty.

Che se, podle svého zvyku, schoval na velvyslanectví v Dar-Es-Salámu. Začátkem roku 1966 jej navštívila Aleida, která se také nesměla z kubánského velvyslanectví hnout. Alespoň měla opožděné líbánky. Che psal své paměti z Konga a musí se pochválit, že první věta zní “Toto je příběh neúspěchu”. V březnu toho roku přistál Che v Ruzyni.

Che v Čechách

Che plánoval, že osvobození Afriky potrvá celou pětiletku. Nepoučil se ze zkušeností svých soudruhů, ani ze svých vlastních, jak pětiletky obvykle dopadají. Protože Fidél jeho plán veřejně v obvyklém šestihodinovém projevu na náměstí oznámil, považoval Che za nedůstojné, aby se za necelý rok vrátil s ocasem mezi nohama. Proto téměř půlroční “samovazba” na kubánském velvyslanectví a proto, jako Ramón, strávil dalších, možná veselejších pět měsíců pod ochranou StB, údajně ve vesničce Ládví jižně od Prahy.

Problém byl v tom, že špatné příklady táhnou a příklad kubánské revoluce, kterou Spojené státy nedokázaly zamáčknout, zejména. V tu dobu to v Latinské Americe různými verzemi socialismu jen vřelo. Skoro každá země měla přinejmenším tři komunistické strany: pro-moskevskou, propekingskou, trockistickou. Existovaly stovky bojůvek, tří až stočlenné s honosnými jmény, které nechtěly mít s partajní disciplínou nic společného, ale přesto se domáhaly pomoci z Číny, SSSR a Kuby. Jak již je mezi socialisty zvykem, dávali přednost potírání se navzájem, než potírání latifundistů a yanqui imperialistů. Mezi těmi stranickými tajemníky a různými commandantes by si Machiavelli připadal jako naivní štěně. Ani Peking, ani Moskva to nebraly příliš vážně. Pochopitelně, při malých výdajích a bez velkého rizika mohly poškodit USA, což vždy bylo a dodnes je prvořadým cílem. Také nechtěly nechat volné pole těm druhým revizionistům. Ale do něčeho vážnějšího na západní polokouli se jim nechtělo. Kuba, a zejména Che doufali, že organizací a vedením úspěšného osvobozovacího a socialistického boje v Jižní Americe získají prestiž a finanční prostředky k zbavení se závislosti na sovětské charitě, což se pochopitelně politbyru nelíbilo.

Po problému s čínskou rýží (Mao nedodržel smlouvu) neměl Fidél výběr. Buď Moskva nebo nic (v tu dobu bylo na Washington pozdě). Celosvětový hrdina Che byl problém; Moskvě se již nelíbil. Fidél pro něj musel najít nějakou zemi, kde by mohl Che za svoji verzi marxismu bojovat a pokud možno mučednicky zemřít. Našla se Bolívie. Che by sice dával přednost své rodné Argentině, ale tam lid s podstatně nižším analfabetismem už vůbec nebyl na marxistickou revoluci zralý. Přípravy na osvobození Bolívie začaly, ještě když byl Che v Čechách.

Dokončení (Kubánské intermezzo; Tam za řekou je Argentina; Poslední bitva pohasla a nikdo se nedal na pochod; Revolución Sí, Elecctiones No! Cuba Sí, Yanqui No! ) za dva dny.

 

About Paul Jacko

Jacko was born in Czechoslovakia not long before the communist putsch in February 1948. He studied industrial chemistry there and left in 1969 for Australia, where he became a lawyer and established his own practice. He has now retired and beside hunting, fishing, camping, prospecting and playing golf he amuses himself by writing.
This entry was posted in America, Communism, History and tagged , , , , , , . Bookmark the permalink.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>