Vrah v černém baretu s hvězdičkou na šišato (dokončení)

Pavel Jacko

Kubánské intermezzo

Na Kubu se Che tajně vrátil v červenci 1966. Schovával se ve vile na již téměř zemědělském okraji Havany, vybral si tucet se svých spolubojovníků ze Sierry, Konga a také ze své ochranky a učil je střílet a mluvit francouzsky a kečuánsky. Přidali se k nim Peruánci a abychom nezapomněli – Bolivijci. Che se oholil a nechal si vytrhat vlasy. Ve volném čase si četl a komentoval Politickou ekonomii, bibli socialistického hospodářství. Mezi jiným varoval, že SSSR a sovětský blok jsou předurčeny k návratu kapitalismu.

Bylo také třeba se domluvit s bolivijskou komunistickou stranou. Popis jen těch významnějších jednání by zabral možná deset stránek, proto ať si čtenář místo toho vzpomene, kterak v nějakém filmu Indiana Jones spadl do truhly plné hadů a umocní si scénku na třetí. Nicméně nějaké pomocníky v Bolívii jim strana našla.

Na revolucionáře potírající soukromé vlastnictví se chovali podivně. Předstírajíce, že chtějí chovat prasata, koupili za peníze jako základnu farmu asi 250 km na jih od Santa Cruz a západně od argentinské hranice. [Časy se mění a dnes to dělá Chinese Investment Corporation po celém světě ve velkém.] Nebylo to nejvýhodnější místo z mnoha důvodů. Ten hlavní a nakonec kritický byl, že místní farmáři nevěřili ani na vteřinu báchorce o prasatech a podezírali nekalou konkurenci jejich živobytí – pašování kokainu.

Lebka se po vytrhaných vlasech začala hojit a byl čas se rozloučit. Che uspořádal argentinsko-kubánskou oslavu – celá kráva, upečená na způsob asado (na ohni) a červené víno pro Argentince, prase a pivo pro Kubánce. Pak bylo třeba vyzkoušet změnu fyziognomie – na dětech. Che coby “strýček Ramón” navštívil Aleidu a své dcery, s výjimkou té nejstarší desetileté, která by přece jen mohla vlastního otce poznat. Zkouška byla úspěšná, dcery ho nepoznaly. Neviděly svého otce od začátku jeho afrického dobrodružství. Svou dceru Hilditu z prvního manželství neviděl od listopadu 1964.

Tam za řekou je Argentina

V Bolívii něj čekala Táňa (Tania) podle argentinského pasu Laura Gutiérez Bauerová, původně Haydée Tamara Bunke Biderová, udavačka Stasi, po které levicoví rodiče v sedmdesátých letech nadšeně pojmenovávali své dcery. [Australská socialistická ministryně pro bydlení a sociální postavení žen je Tanya Pilseberk, narozená 1969]

Adolfo Mena González, uruguayský obchodník přiletěl do La Pazu, hlavního města Bolívie třetího listopadu 1966. Za pár dnů byl na své základně “Casa de Calamina” (název Casa de Calamitoso by byl příhodnější) v Ńancahuazú se svou čtyřiadvacetičlennou armádou a konečně si mohl nechat růst vlasy a stát se opět Che. Z těch čtyřiadvaceti bylo jen devět Bolivijců a všichni “důstojníci” byli Kubánci. Jinými slovy, typická lidová osvobozenecká armáda. Na Silvestra přijel generální tajemník KSB Mario Monje. Cheho plán byl jednoduchý. Bude vojenským vůdcem a pokladníkem. Požádá se o pomoc jak Moskva, tak Peking. Pročínské a prosovětské frakce bolivijské komunistické strany se usmíří. “Bolívie bude obětována pro vytvoření podmínek pro revoluci v sousedních zemích. Musíme vytvořit další Vietnam s centrem v Bolívii.” Spojené státy budou vojensky vtaženy do Jižní Ameriky, zeslábnou, Čína a SSSR se usmíří a společně zničí americký imperialismus jednou provždy.

Monje řekl svým Bolivijcům, že strana nesouhlasí s ozbrojeným bojem, že jestli zůstanou, budou vyloučeni ze strany a jejich rodiny přestanou dostávat finanční podporu. Nicméně, udělal výjimku pro čtyři z nich a odjel. Nový rok 1967 nezačal pro Cheho dobře. Ještěže přijela Táňa.

Jeho soused, kolem jehož farmy vedla jediná přístupová cesta ke “Casa de Calamina”, naznačoval, že bude chtít podíl na zisku. Byly obvyklé problémy s morálkou. V únoru vzal Che svou jednotku na čtrnáctidenní túru do hor. Autor příručky o partyzánské válce zabloudil a vrátil se až po čtyřiceti osmi dnech bez dvou partyzánů a šesti pušek. Zbraní litoval nejvíc. K jídlu jen opičky a papoušci, fyzické vyčerpání, déšť, obtížný hmyz a velitelské metody Kubánců zvýšily morálku Bolivijců natolik, že dva dezertovali. Byli chyceni armádou a zanedlouho začalo létat nad partyzánskou základnou pozorovací letadlo.

Následovala tragedie plná komických omylů. Téměř vše dělal Che špatně a proti pravidlům své vlastní příručky. Trochu vycvičená armáda by je pochytala za tři týdny, Skorzenyho komando za tři dny. Trvalo to déle. Táňa pendlovala mezi základnou a Argentinou a přivážela další bojovníky. Při svém posledním výletu také přivezla Régise Debraye, francouzského levicového spisovatele, profesora filosofie na Havanské universitě, a to takovým způsobem, že to ani bolivijská rozvědka nemohla přehlédnout. Che francouzského intelektuála nechtěl. Navrhl mu, ať se vrátí a společně s Bertrandem Russellem, bojovníkem za světový mír, založí fond na podporu bolivijského osvobozovacího hnutí. Další dva dezertéři byli chyceni armádou.

Díky neschopnosti armády byli povstalci ze začátku úspěšní. Zabili sedm a zajali jednadvacet vojáků. Armáda bombardovala “Casa de Calamina” , Che zajatce propustil a základnu i se zásobami opustil. Jeho rádio přestalo fungovat; mohl jen přijímat Fidélovy vzkazy. Posledním čtyřem původním Bolivijcům, kteří byli v tu dobu svými kubánskými nadřízenými nazýváni resaca (dregs, splašky) odebral osobní vlastnictví (a rozdal “potřebnějším” soudruhům), odebral příděl tabáku a vyhrožoval odebráním jídla. Pak nazval svou skupinku, protože jich v tu dobu bylo již 50 (jeden Argentinec, jedna Němka, tři Peruánci, šestnáct Kubánců a dvacet devět Bolivijců), Ejército de Liberación Nacional (National Liberation Army, Národní osvobozovací armáda) a vyslal je najít někde nějak nějaké jídlo, co možná nejrychleji.

Jak v Kongu, tak v Bolívii dělal Che stejné chyby. Armáda našla v jeho opuštěné základně důkazy, včetně fotografií, pořízených Táňou, že za bolivijským osvobozovacím hnutím stojí kubánští teroristé. President Barientos ani nemusel svůj silně národnostní a údajně xenofobní národ proti “Castro-komunistům” příliš pobízet. Régis Debray byl chycen a přiznal, že “Commandante Ramón” je Che Guevara. USA vyslaly do Bolívie vojenské poradce. Che to vítal jako začátek druhého Vietnamu. Svým zbylým soudruhům zdůrazňoval: “Strategickým cílem je Argentina”.

Víceméně neplánovaně se rozdělili na dvě skupiny. Lépe se jim utíkalo. Při jedné přestřelce ztratil knihu Debraye, knihu Trockého a magnetofon, což znamenalo, že již nemohl dešifrovat Fidélovy zprávy. (Podle jiných ztratil šifrovací klíč. Možná obé.) Na útěku se vezl na koních nebo oslech zabavených rolníkům. Léky pro své astma již neměl. Zvracel a měl průjmy. V bezvědomí byl nesen celý den a po probuzení zjistil, že se podělal. Neumyl se. Mnohem později jeho deník z desátého září: “Zapomněl jsem se zmínit o tom, že dnes jsem se poprvé za šest měsíců vykoupal.” Partyzáni začali jíst své koně a osly. Z Rádia Havana se dozvěděl, že jeho čeští přátelé jej nazvali druhým Bakuninem a odsoudili jeho plány na druhý a třetí Vietnam. 31. srpna se desetičlenná skupina včetně Táni pokusila překročit Rio Grande. Výpad proti nim vedl kapitán Selich. Sedm bylo zabito na místě, dva později. Jeden, Bolivijec “Paco”, později díky trpělivosti Felixe Rodrígueze, agenta CIA kubánského původu, mluvil.

Ze začátku nechtěl Che věřit zprávám, že třetina jeho armády přestala existovat,. Pak se obrátil na sever do hor, dál od Argentiny. Nikdy se přes řeku nedostal. Vezl se na koni, kouřil stříbrnou dýmku, poslouchal rádio (dozvěděl se, že Maďaři jej také zavrhli), pil yerba mate a byl obsluhován soudruhy jako Bůh. Za jídlo platil rolníkům přednáškami o marxistické revoluci. Jeho “armáda” se začala bezcílně motat. V jedné léčce byl zastřelen Kubánec a dva Bolivijci, další dva dezertovali.

Poslední bitva vzplála osmého října 1967 v jednu hodinu odpoledne. Che moc nebojoval, ztratil někde zásobník své pistole, boty a byl střelen do lýtka. Později, ale rozhodně před třetí, Che vykřikl: “Nestřílejte. Jsem Che Guevara. Mám větší hodnotu živý než mrtvý.” Byl zajat a svázán vlastním opaskem. Ten večer byl Che vyslýchán nyní již podplukovníkem Selichem, jehož první slova údajně byla:”Veliteli, nacházím vás poněkud deprimovaného. Mohl byste mi uvést důvod, proč mám takový dojem?”

Poslední bitva pohasla a nikdo se nedal na pochod

Vyšetřování bylo velkou událostí. Všichni si ze zájmem četli Cheho deníky. Informace by se mohly hodit k dopadení těch, kteří se zachránili útěkem. Prezident Barrientos nařídil exekuci k velkému zklamání Američanů, kteří již měli připraveno letadlo na odvoz Cheho do Panamy. Ti, kteří dodnes tvrdí, že Che byl zabit na rozkaz CIA nechávají ideologií přehlušit zbytek zdravého rozumu. Cheho “filosofie” odporovala současné verzi marxismu, zejména té praktikované v SSSR. Jeho devastující kritika byla dokonce později na Kubě v sedmisvazkové sbírce El Che en la Revolucion Cubana vytištěna, ale na veřejnost se nikdy nedostala. Zpívající zklamaný kanárek by byl pro boj proti komunismu mnohem lepší, než mučedník. Podobně údajně smýšleli bolivijští důstojníci včetně Selicha. Armáda je ovšem založena na rozkazech. Seržant Mario Terán, jehož tři kamarády zabili Kubánci den předtím, se nabídl jako popravčí. Po velkém revolucionáři zbyla trocha tabáku a několik znárodněných Rolexů v ruksaku. Ani boty neměl.

Byl zrazen svými soudruhy (dával vinu KSB, která dávala přednost volbám), bolivijskými rolníky (kteří dávali přednost spokojenému živobytí z kultivace a vývozu koky), Rusy (kteří měli svých starostí dost, mezi jiným i s komunisty, snažícími se nasadit si masky lidských tváří), Číňany (kteří kulturně revolučnili), možná i Fidélem (kterému Kosygin doručil ultimatum zbavit se Cheho) a možná i Táňou. O soudružce Táně budu psát jindy.

Na okraj. Z poslední bitvy se útěkem a dlouhým pochodem zachránili tři Kubánci. Chilský senátor Salvador Allende, budoucí president, jim zařídil let na Velikonoční ostrov, odkud se přes Tahiti, Etiopii, Paříž a Moskvu dostali do Havany. Jeden z nich v roce 1996 emigroval do Francie, kde vydal knihu popisující Fidélovy zločiny, včetně zrady Cheho v Bolívii.

Revolución Sí, Elecctiones No! Cuba Sí, Yanqui No!

Pro skandující davy na Náměstí revoluce byly tyto hesla jako siamská dvojčata. Jak východní, tak západní sdělovací prostředky první heslo ignorovaly. Nemusí to vlastně být v minulém čase. Dodnes se nám snaží tvrdit, že socialismus a demokracie jsou slučitelné.

Není sporu o tom, že chudoba byla a stále je v Jižní Americe problém. Když byl Che vyslýchán, snažil se převést řeč na politiku: “Nevidíte, v jakém stavu rolníci žijí? Jsou skoro jako divoši, jejich chudoba trhá srdce…” “Ale totéž se děje na Kubě.” “Ne, to není pravda. Nepopírám, že na Kubě chudoba existuje, ale rolníci alespoň mají iluzi pokroku…”

Nevím, jestli Kubánci mají dnes ještě nějaké iluze. Nevím, jaké iluze mají Venezuelané pod Chavezem. Revoluci a chudobu mít budou, volby již těžko. Účel světí prostředky, zejména v očích socialistů. Kolikrát jsem od nich slyšel:” Ale co ta zdravotní péče? Za Čankajška, Masaryka, Bushe, Batisty (nehodící si škrtněte) umírali lidé jako mouchy na ulicích.” Těžko porovnávat, zejména když diktatura dodává statistiky, ale po víc jak padesáti letech socialistické zdravotní péče se Kubánec nedožije ani věku Čhilana – 78.3 oproti 78.6 let (Australan 81.2).

Musí se přiznat, že Marxovy, Leninovy a Maovy bláboly bral Che vážně a nakonec za ně umřel. Hloupost psychopata neomlouvá, ale na rozdíl od Fidéla a jiných spolubojovníků, Che nikdy nevyžadoval materiální výhody v podobě Američanům vyvlastněných vil a cadillaků, spíš naopak. V tomto byl a zůstává mezi socialismem se ohánějícími uzurpátory vzácnou výjimkou. Že bral svým obětem hodinky – inu, “davaj časy” bylo vždy heslem vítězných socialistických armád (o heslu “davaj pizdu” se ze slušnosti nezmíním). Kromě zabíjení se mu ale nic nevedlo, byl sice fotogenický, ale v podstatě politováníhodný chudák, smolař a packal.

Nikdo by neměl zapomenout jeho poučky, jako třeba jednu o nutné vlastnosti bojovníka za socialismus: “Nenávist jako prvek zápasu, neobměkčitelná nenávist nepřítele, ženoucí nás nad a za přirozená omezení, jejichž je muž dědicem, a přeměňující ho v efektivní, násilný, svůdný a studený stroj”.

Fenomén Che je asi první celosvětově úspěšný pokus udělat propagandou z vraha hrdinu. Viděl jsem jej na tričkách v Africe a na tričkách na plážích v Austrálii, a vidím jej na prádelní šňůře svého souseda. Viděl jsem, jak na svých konferencích členové vládnoucí španělské PSOE (Partido Socialista y Obrero de Espańa) mávají vlajkami s Cheho slavnou fotografií a na závěr zpívají Internacionálu. Nevím, čím mává a co zpívá naše vládnoucí strana, Australian Labor Party. Ale moc bych se nedivil. Nenávist je jim vlastní.

březen 2010

* * * * * * * * * * * * * * * *

Hlavní zdroje -

Simon Reid-Henry : Fidel & Che / Hodder & Stoughton Ltd 2009

Che Guevara : Guerrilla Warfare / Penguin Books Ltd 1972

Régis Debray : Prison Writings / Penguin Books Ltd 1973

Jon Lee Anderson : Che Guevara / Grove Press 1997

Che Guevara : Motorcycle Diaries

 

About Paul Jacko

Jacko was born in Czechoslovakia not long before the communist putsch in February 1948. He studied industrial chemistry there and left in 1969 for Australia, where he became a lawyer and established his own practice. He has now retired and beside hunting, fishing, camping, prospecting and playing golf he amuses himself by writing.
This entry was posted in America, Communism, History and tagged , , . Bookmark the permalink.

3 Responses to Vrah v černém baretu s hvězdičkou na šišato (dokončení)

  1. Elias says:

    Ano, je to napsano dobre. Bohuzel blbeckove stale obdivuji Che.

  2. Edvard Tuma says:

    A teď i Spojené národy z něj udělaly hrdinu a vzor pro mládež!

  3. Hans Muller says:

    Rozhodně zajímavé, ale zbytečné. My víme, jaký lump to byl a ti jiní to nikdy nepřiznají. Jsou na vraha pyšní a tajně mu závidí.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>