Soudružka Táňa


Pavel Jacko

So I must leave, like flowers that wilt?

Will my name one day be forgotten

And nothing of me remain on the earth?

At least, flowers and song.

How then, must my heart behave?

Is it in vain that we live, that we apear on the earth?“

Tak musím odejít, jako vadnoucí květina?

Mé jméno jednoho dne zapomenuto

A nic po mně na zemi nezůstalo?

Alespoň květy a píseň.

Jak se má tedy mé srdce chovat?

Žijeme marně, marně jsme na této zemi?

(překlad PJ)

Tuto básničku pod názvem Nechat vzpomínku napsala Táňa do svého deníku v dubnu 1966 v La Paz. Zbývalo ji sedmnáct měsíců života.

Haydée Tamara Bunke Biderová se narodila v Argentině židovsko-komunistickým uprchlíkům z Německa roku 1933. Když jí bylo čtrnáct, vrátili se rodiče do NDR, byla dále vychovávána v komunistické ideologii a začala si říkat Táňa. Díky své španělštině se stala tlumočnicí, ale jejím přáním (sděleným písemně roku 1958 sekretariátu strany) bylo vrátit se do Jižní Ameriky a “pomáhat straně tam”. Marcus Wolf považoval ženské agentky za spolehlivější. Hauptverwaltung Aufklärung (HVA), oddělení zahraniční výzvědné služby Německé demokratické republiky, plánovalo, že bude agentkou s tzv. hlubokým krytím napřed v rodné Argentině, pak v USA. Podle později zveřejněných dokumentů Stasi, byla jen “IM” (informal informant, neformální donašeč).

Znala se dobře s Kubánci, zejména se Cheho zástupcem Orlandem Borrego, a když Che Guevara začátkem roku 1961 navštívil Berlín, seznámila se i s ním. Za pár měsíců na to, v květnu byla vyslána na Kubu. Pracovala jako překladatelka na ministerstvu vzdělání a vstoupila do milice. Snažila se být tlumočnicí pro veškeré německy mluvící návštěvníky Kuby. Pokoušela se obnovit přátelství s Chem. Borrego, možná ze žárlivosti, se ji snažil držet stranou, ale nakonec ji napadlo přihlásit se na brigádu na stavbě školy, kde se Che občas před fotoaparáty novinářů objevoval. Již na oslavu Dne argentinské nezávislosti, 25. května, si Che její přítomnost vyžádal.

Přátelství vzplálo znovu, ale Táňa přece jenom chtěla pro revoluci dělat víc. Konečně, začátkem roku 1963, po dlouhých měsících prověřování, začal její výcvik kubánskou tajnou službou, Dirección General de Inteligencia (DGI). Jak Borrego, tak pensionovaný důstojník KGB Alexandr Alexejev tvrdí, že Táňa byla HVA Kubáncům propůjčena. Udavačka jen převedla svou věrnost na DGI. KGB byla prý úplně mimo a nechala východním Němcům volnou ruku.

Podle Stasi dokumentů byla Táňa naverbována Günterem Mannelem, vedoucím oddělení HVA pro Spojené státy. Měsíc po odletu Táni na Kubu, Mannel odešel do Západního Berlína a odtamtud do USA. Informoval Central Inteligence Agency o svých agentech, kteří byli pak pozatýkáni, a dá se předpokládat, že také o těch potenciálních a o těch, kteří se zatknout nedali, třeba proto, že byli zrovna v Havaně. V každém případě to HVA bralo tak vážně, že poslali Táně na Kubu dopis varující ji, aby se nepokoušela cestovat ani do Jižní ani Severní Ameriky. Barba Roja Pińeiro, bývalý šéf DGI tvrdí, že se Táňa při prověřovacích pohovorech o HVA varování nezmínila.

HVA měla o ni stále zájem. Podle jejich hlášení z 23. července 1962 Táňa “se progresivně uplatňuje… vždy neodbytně naléhá na delegace z NDR, aby byla jejich tlumočnicí… má blízké styky s kubánskou bezpečností …má povolení nosit vojenskou uniformu, čehož soustavně využívá.”

Malá záhada na okraj. Proč HVA považovalo za nutné varovat obyčejnou informátorku, kterých mělo plný pytel? I kdyby ji někde v Ekvádoru chytili, co by mohla nějaká donašečka západním zpravodajským službám říct? A co jí mohli udělat?

Její trénink skončil v březnu 1964. Che jí řekl, že chce, aby se stala agentkou s hlubokým krytím v Bolívii, seznámila se s co možná nejvíce vůdci, obstarala si legální krytí a vnikla do vlivné německé společnosti. Krátce nato odjela na několik měsíců do západní Evropy vyzkoušet své přestrojení, falešnou identitu, “legendu”, a seznámila se z lokalitami svého falešného životopisu. Vše fungovalo.

V La Pazu přistála jako Laura Gutiérez Bauerová, svobodná zámožná argentinská etnoložka. Během dvou měsíců měla kruh vlivných známých a povolení k pobytu a k práci. Jeden ze známých byl tiskovým tajemníkem presidenta Barrienta a dodával jí hlavičkový papír svého úřadu. Také jí obstaral legitimaci obchodního zástupce týdeníku, jehož byl redaktorem. Byla ve Výboru pro výzkum folklóru při ministerstvu vzdělání a ve volné čase učila studenty němčinu. Roku 1965 již měla manžela za účelem získání bolivijského občanství. Měla v plánu se studenta ve vhodnou dobu zbavit vysláním na studia v zahraničí. Možná, že její vdovec dostudoval strojírenství v Praze.

V lednu 1966 ji navštívil DGI agent “Mercy”. Přivezl poštu v podpatku boty a oznámil, že jí bylo uděleno členství ve zbrusu nové Komunistické straně Kuby. Fidél v tu dobu politické strany čistil a reorganizoval. Táňa pod záminkou nějaké překladatelské práce odjela do Brazílie, kde jí “Mercy” dal občerstvovací školení v kontrašpionáži. Podle jeho pozdějšího hlášení byla “hluboce zavázána, ale pod extrémním nervovým napětím a emocionálním tlakem.”

Později, v dubnu, navštívila Mexiko, kde dostala nový argentinský pas. Che si přál, aby se neangažovala příliš v Bolívii, aby nevzbudila podezření a aby mohla volně cestovat mezi latinskoamerickými státy coby spojka mezi revolučními organizacemi. Jako mnoho plánů, ani toto nevyšlo. Táňa pendlovala mezi La Pazem a základnou “Casa de Calamina” v Ńancahuazú tak často, že u konečné zastávky autobusu v Camiri měla schovaný džíp. Byly v něm dokumenty s jejím jménem.

Když jeden argentinský soudruh přijel do La Pazu, Táňa se na schůzku nedostavila a on odjel zpátky do Buenos Aires, aniž by si s Che popovídal. Budoucí bojovník Bustos čekal dlouho v Argentině, než byl Táňou instruován odletět do La Pazu. Odtamtud měl jet autobusem do Sucre. V autobusu byl další běloch Régis Sebrat, a když se těsně před odjezdem přihnal taxík s Táňou, zvědavost spolucestujících, upovídaných vesničanů asi neznala mezí. Tři bílí předstírali, že se neznají a s nikým nemluvili. Když se někde zastavilo na jídlo, Táňa budila pozornost svou hlasitou kubánskou hantýrkou. Později, když je vezla z Camiri svým džípem do “Casa de Calamina”, oslňovala vesničany svou rychlou jízdou. Po příjezdu, zřejmě aby si všichni zapamatovali obličeje, začala ukazovat své fotografie bojovníků. Většinu z nich také armáda našla. Když byl později Bustos zajat, kromě plánku tábora a mapek skladištních jeskyň, mohl také kreslit tváře. Byl původně umělec. Tudíž přes veškerý výcvik a pochvalná hlášení by konspirativní činnost Táni jejím instruktorům velkou radost nedělala.

Che z ní rozhodně radost neměl. Původně si vůbec nepřál, aby dělala průvodce, a když zjistil, že Bustos tvrdl v Argentině, čekaje na zprávu od Táni, vynadal jí tak strašně, že se začala třást a brečet. Vysílačka přestala fungovat. Armáda objevila Tánin džíp (i s dokumenty) a Táňa musela s Chem zůstat. Ne nadlouho. Che svou “armádu” rozdělil, nebo spíše byla útoky armády rozdělena, a Táňa zůstala ve skupině vedené soudruhem Joaquínem. 31. srpna se tato desetičlenná skupina, včetně Táni, pokusila překročit Río Grande. Táňa v bílé blůzičce snadno viditelná byla úplně vzadu. Přepad vedl kapitán Selich, zapřísahlý antikomunista s jugoslávskými předky. Sedm bylo zabito na místě, ze tří zajatých byli dva zastřeleni později. Třetí vypovídal.

Tělo Táni, zčernalé, nafouklé a k nepoznání, bylo nalezeno v řece později a přivezeno až 8. září. President Barrientos nařídil pro komunistickou židovku křesťanský pohřeb. Rakev pak převzal čerstvě povýšený major Selich, a podle rozkazu ji “ztratil”. Tolik vyčtená fakta.

FANTASTICKÁ HYPOTÉZA

Je možné, že aktivita Táňi vrtala v hlavách jiných a že o tom něco napsali. Nevím. Následující na cti přidávající úvaha je má vlastní. Nechci z hloupé nemorální německé komunistické udavačky, osoby, které by asi jen Klaus nebo Kundera podali ruku, dělat hrdinku. Ale popusťme uzdu fantazii.

Dá se předpokládat, že CIA od Mannela o Táně věděla a je možné, že se o ni zajímala jako o někoho, kdo měl styk s Chem, kdo s ním zřejmě bude mít styk i nadále a kdo se tak může přiblížit dalším dvěma z nesvaté trojice vládnoucí Kubě. Můžeme se jen domýšlet nakolik bylo dospívající děvče z prosperující latinské Argentiny uneseno hospodářsky válkou stále trpící, regulovanou a Sovětskou armádou okupovanou východní zónou. Možná, že jí komunistická indoktrinace nedovolila otevřít oči. Možná, že se jí oči otevřely a z pragmatických důvodů nadále předstírala věrnost straně. Nebyla by první.

V tom případě, ať již to Mannel vycítil nebo ne, můžeme dále předpokládat, že CIA v Havaně Táňu kontaktovala. Jestliže si dovolíme doufat, že nábor byl úspěšný, její následující aktivita již nevyhlíží tak podivně.

Chodila a nechávala se fotografovat ve vojenské uniformě, což by asi někdo, kdo nechce přijít na oči západním rozvědkám a kdo plánuje špionážní kariéru, neměl dělat. Vojenská uniforma jí ovšem mohla umožnit přístup k informacím, o které by každá západní rozvědka měla zájem. Její snaha být překladatelkou pro všechny východní Němce na Kubě také v novém světle vypadá jinak než snaha udavačky nevyjít z praxe.

CIA je mezi jiným také obrovskou byrokracií. Někteří v CIA věřili, že Che zahynul v Africe, někteří stejně silně, že ne. V době Cheho afrického dobrodružství si Táňa pořídila jako milence jistého Jimenéze, který zprostředkovával kontakt mezi Havanou a Cheho skupinkou v Kongu. Možná, že od něj věděla, jak to s Chem skutečně je. Během jejího evropského výletu měla CIA možnost Táňu školit ve svých metodách. Podobných případů je v historii studené války několik.

V Bolívii trpěla napětím typickým pro “double agents”. Zdálo by se, že měla tzv. “Walter Mitty komplex”, ale najednou to přestala být hra. Bylo logické, že se vyhýbala styku s bolivijskou výzvědnou službou a armádou. Jednak se to nedělá, jednak by to mohlo vést k jejímu prozrazení zkorumpovanou neefektivní organizací. Nicméně její amatérská nebo úmyslně amatérská činnost nemohla ani Bolivijcům uniknout. Musí se přiznat, že Komunistická strana Bolívie konspirační disciplínou také nevynikala. Táňa zřejmě dělala vše proto, aby musela s Chem zůstat. Že vysílačka přestala vysílat, když se Táňa v “Casa de Calamina” objevila, může být jen náhoda. Není vyloučeno, že Che měl podezření a proto při rozdělení na dvě skupiny, musela Táňa zůstat v té druhé. Když se tělo po skoro týdnu našlo v řece, bylo údajně k nepoznání. Nikdo neměl o identifikaci zájem. Mrtvole uspořádali zajímavý pohřeb. Zmizela udavačka Stasi, po které levicoví rodiče v sedmdesátých letech nadšeně pojmenovávali své dcery.

Ve své básni se Bunke Biderová ptá, jestli její jméno bude zapomenuto. Jméno po ní zbylo, ale jen to krycí. Mohlo by se říci, že svou hloupostí uspíšila Cheho konec. Skoro každý informátor si myslí, že je James Bond. Možná, že Cheho zajetí úmyslně podle rozkazů umožnila. V tom případě, a jestli ještě někde na Floridě dožívá, jí přeji klidné stáří. Doufám ale, že po její smrti nám CIA řekne pravdu a další levicový mýtus skončí na hnojišti dějin, alespoň pro nás.

Socialisté se pravdy štítí a něco takového by jejich “Zatloukatstroj” hodně zatížilo.

duben 2010

(Publikováno v Novém Polygonu 3/2010, Novinách 286 a v cs-magazin)

 

About Paul Jacko

Jacko was born in Czechoslovakia not long before the communist putsch in February 1948. He studied industrial chemistry there and left in 1969 for Australia, where he became a lawyer and established his own practice. He has now retired and beside hunting, fishing, camping, prospecting and playing golf he amuses himself by writing.
This entry was posted in America, Communism, History, Military and tagged , , , , . Bookmark the permalink.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>