A bude asi hůř

PAVEL JACKO

(psáno v září 2010, nyní je hůř)

Před nedávnými federálními volbami jsem navrhoval nedávat soudružce Gillard provaz, na kterém nás oběsí. Nenapadlo mě, že skončíme jako tele tažené na porážku dvěma špagáty. Na jednom konci rudá Julia a na druhém zelený Bob. Není zbytí, musíme se smířit s tím, že přibližně polovina Australanů volí socialisty nebo zelené. Nejneschopnější vláda od dob katastrofického Whitlama bude vládnout dál. Zajímavé je, že tohle je důsledek našeho preferenčního systému. Kdybychom měli “first past the post” systém, jako třeba ve Velké Británii, koalice by v Dolní sněmovně, House of Representatives měla 81 poslanců, Labor 66 a nezávislí/zelení tři. Nespěchal bych ovšem s návrhy na změnu. Mají to ve svém programu Zelení a dle mé zkušenosti, co Zelení činí, zle činí. Někdo spočítal, že kdyby jejich systém fungoval v těchto volbách, skončili by ne s jedním, ale se sedmnácti poslanci. Doufám, že jim jejich nezištný a spravedlivý návrh neprojde. V tomto bodě mám plnou důvěru v laboristické funkcionáře a jejich vycvičený pud sebezáchovy.

Ve volebním okrsku Moreton (směrem k moři od Brisbane) byl opět zvolen, o fous, jistý G. Perrett, ALP. Neděkoval svým voličům, personálu, mamince, ženě a kočce, jak je zvykem při těchto příležitostech, ale Bohu. Přesněji – „Thanks God for the Australian Electoral Commission“. Volební komise totiž včas a úspěšně poopravila hranice jeho okrsku. Je to starý trik, který dostal své jméno, gerrymander, již v 1812 podle guvernéra Gerryho v Massachusetts, jehož okrsky připomínaly obrysem na mapě salamandry… Jak jméno, tak praxe se ujala.

V Austrálii každá strana momentálně u moci dosazuje do komisí své lidi, kteří pak hranice upravují. Je to taková naše demokratická tradice. Během svého volebního života v Austrálii jsem nikdy nebydlel ve volebním okrsku, ať federálním, státním nebo místním, kde by můj hlas mohl učinit nějaký rozdíl. Nyní žiji v solidně socialistickém, zastupuje mě Kevin Rudd a Anna Blight. (Naděje umírá poslední – Rudd dostal asi 28 000 hlasů, naprosto neznámá liberálka, která vstoupila do strany pár týdnů před volbami a jejíž hlavním problémem byly dopravní zácpy (!) 22 000. Možná, někdy…)

A nyní někoho napadne – proč se neregistrovat v okrsku, kde by ten hlas mohl hrát nějakou roli? Nikdo to nekontroluje. Jestli vás to napadlo, nejste první. Tohle se dělo od samého vzniku Australian Labor Party a děje se dodnes. Nechci se zaplést do diskuse morálky členů rozdílných politických stran, ale volební podvody potřebují stranickou disciplínu, podpořenou občas fyzickým nátlakem organizované skupiny jako třeba odborářů. (Víte, že v Alice Spring byla a možná stále je, pobočka Waterside Workers Union?) Strany konzervativní něco takového nemají. Takže sedm ALP voličů, žijících v okrsku pro ALP beznadějném, nebo v takovém, který mají naprosto jistý, se zaregistruje na adrese soudruha, žijícího v okrsku marginálním. Z jednoho hlasu je najednou osm. V roce 2008 si jistý ALP funkcionář Michael Danby stěžoval: „Věřím, že okrsky ve Viktorii (McEwen), v Západní Austrálii (Swan) a v Queenslandu (Bowman a Dickson) by dostala Labor. Požadavek ukázat fotografickou identifikaci byl tak špatný, jak jsme předvídali… byl to hlavní útok na právo volit a my ty zákony změníme před příštími volbami.“ Okrsek McEwen byl těch volbách vyhrán pouhými 38 hlasy. Doporučuji si přečíst článek Julie Patrick Secret World of Electoral Fraud v letošním červnovém čísle Quadrantu. Nepíše o Nigérii.

Překvapily mě nepříliš zaujaté sdělovací prostředky, alespoň na naše poměry. Odhaduji, že místo obvyklých 95 procent pro Labor to bylo jen 80 procent To ukazuje, jednak jak mizernou vládu jsme měli, jednak, možná, doufám, vliv tzv. veřejného mínění. Internetové průzkumy v The Australian byly jednoznačně pravicové, (70-80%), což se sice v publikovaných dopisech čtenářů neprojevilo, ale možná naznačilo redaktorům, že jejich propaganda zas tak moc nefunguje, (a že by si měli Goebelsovu příručku pozorněji přečíst). Nejpravděpodobnější je, že majitelé sdělovacích prostředků, tj. ti naši dva nebo tři, se chtěli pojistit.

Nepřekvapivé bylo chování důlních společností. Když na ně naše vláda, ještě pod Ruddem, chtěla uvalit speciální daň, protestovaly, televizní propagandu zahájily a vyhrožovaly velkou předvolební. Pak se nějak ty velké společnosti domluvily s vládou, a kolik daní vlastně budou platit, jestli nějaké, je záhadou. Ty menší, stále ještě australské, důlní společnosti do toho neměly co mluvit. Žádná proti-Labor předvolební kampaň nebyla. Dovolím si tvrdit, že v tom případě by byl výsledek jiný, protože naprostá většina kolísavých voličů je ovlivněna tím, co naposledy viděli na televizní obrazovce. Na jakousi obranu těch pragmatických důlních magnátů je třeba uvést, že většina jejich akcionářů tady nebydlí, když ne daně socialistické vlády, tak odbory by je mohly zruinovat úplně a pak by to vše koupily čínské státní podniky za babku.

Zdá se, že v dnešním stavu demokracie volíme bezcharakterní hochštaplery, jejichž jedinou schopností je oblbnout dostatečný počet voličů. Obamu nechám na jindy, nyní jen Austrálie. Koalici volilo lidí víc, ale ve špatných okrscích, a tak to skončilo nerozhodně. Ti tři tzv. nezávislí byli najednou důležití. Všichni tři jsou bývalými členy National Party, jejich voličstvo je rozhodně konzervativní; Labor volilo v jejich okrscích jen asi 20 procent, ale pro osobní, finanční a egoistické zájmy se dva přidali k socialistům a dovolili Julii vládnout dál. Co se týče toho třetího, mám podezření, že když Julia přesvědčila/uplatila dva, Boba Kattera nebylo třeba a tak on možná udělal z nouze ctnost a řekl, že stejně nemá Labor rád. Možná, že mu křivdím, a možná, že od té doby zpoctivěl, ale nemohu zapomenout na jeho plamenný projev na velké demonstraci roku 1996 v Brisbane proti zákonu o konfiskaci střelných zbraní. Za pár týdnů na to pro ten zákon hlasoval.

Skončili jsme tudíž s růžově-zelenou vládou. Již teď, ale hlavně od poloviny příštího roku, kdy noví Zelení vstoupí do Senátu, si Australian Labor Party bez Brownových komisařů a komisařek ani… nemňoukne. Rudá plus zelená – nemohu si pomoct, když to na paletě smíchám, dostanu hnědou. Možná, že odborník dostane zářivou zlatou… v realitě těžko, ale v socialistickém realismu tzv. intelektuálů ano.

Není mi jasné, jestli lidé, kteří volí Zelené, skutečně věří, že to je strana, která chrání životní prostředí. Jestli ano, tak buď neumí číst, nebo se neobtěžují číst něco jiného než Twitter. Starší Zelení, jako třeba jejich momentální führer Dr. Bob Brown je opatrný. Čas od času řekne něco, s čímž se nedá než souhlasit. Tak se mu podařilo vytvořit obrázek umírněné strany, které nejde o nic jiného, než o dobro s velkým D. Jeho souputníci, které by pro jejich extremismus vyloučil i Trockij, jen čekají na příležitost chopit se moci. O životní prostředí mají asi takový zájem jako já o kumys.

Lidé, kteří pro ně volí , povětšinou nemají ponětí o tom, co vlastně Zelení chtějí. To vím z vlastní zkušenosti, s některými jsem se pokoušel mluvit. Jen zběžný pohled na jejich webové stránky ukáže, že, mezi jiným, jsou :

pro světovou vládu

pro víc „uprchlíků“

pro větší daně

pro prostituci

pro sňatky stejného pohlaví

pro větší zahraniční pomoc (0.7% HDP)

proti přehradám

proti všemu nukleárnímu

proti atomovým elektrárnám

proti tepelným elektrárnám

proti všem (americkým) válkám

proti soukromým školám

Jistá ironie je v tom, že „uprchlíci“, kterých se Green Party of Australia tak zastává a kteří se netají nadějí, že Austrálie jednoho dne bude muslimská, by podle šaríji jejich vůdce , jeho přítele a asi polovinu jeho stínového kabinetu, s radostí ukamenovali. Dr. Brown je totiž homosexuál.

Jejich přístup k atomu je tak racionální, že chtějí zavřít i náš jediný reaktor, který produkuje isotopy pro lékařské účely. Pochopitelně jsou proti těžbě uranové rudy, ale když už – „…uranium mining companies to monitor their radioactive tailings for at least 10,000 years.“ Hitler, se svým snem o tisícileté říši byl proti těmto fantasmagorům úplný realista. Je možná zbytečné připomínat, že chtějí, aby si všichni byli rovni, ale domorodci a ženy musí být rovnější.

Vše zlé je prý k něčemu dobré. Doufejme. Nebýt Hitlera …, no, nechme toho. Kdyby se ti tzv. nezávislí přidali ke koalici – pomyje, které by levice lila na jejich menšinovou vládu by asi přesvědčily „historicky vzdělané“ australské voliče volit socialisty obou barev ještě více. Možnost, že by se poučili z Německa 1932 nebo Československa 1948 neexistuje.

Doufejme, že jejich ”vítězství” vleze socialistům do hlavy a budou dělat chyby (tak velké, že ani naši žurnalisti to nebudou moci omluvit) a doufejme, že občané prohlédnou Zelené včas, to je před příštími volbami. Tři roky (i když nějak tuším, že volby budou dřív) nějak přežijeme. Šest let zelené ekonomie by položilo Austrálii na kolena a Číně by nezbylo, než to všechno převzít. Že by to byl záměr Zelených? Možná. Ale výsledek určitě.

/dříve publikováno v Novinách č.291/

 

About Paul Jacko

Jacko was born in Czechoslovakia not long before the communist putsch in February 1948. He studied industrial chemistry there and left in 1969 for Australia, where he became a lawyer and established his own practice. He has now retired and beside hunting, fishing, camping, prospecting and playing golf he amuses himself by writing.
This entry was posted in Australia, Labour Party, Politics, Socialism and tagged , , , , . Bookmark the permalink.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>