Hymny i symboly

Pavel Jacko

Na to, jak to prý bereme vážně, to ve skutečnosti děláme mizerně. Opatrnější pohled ukáže, nebo alespoň naznačí mnohé. Třeba jak lidstvu, tj. normálním lidem je cizí uměle naroubovaný nacionalismus, který, jako téměř všechny -ismy, je jen muleta před naštvaným býkem, anebo, a hlavně, tupým volem. Když jsme se před ne zas tak dávným časem odívali do nevydělaných kůží a vypadali a smrděli všichni stejně, skoro jako tmavě zelení dnes, jeden nevěděl přesně, koho tím kyjem praštit, kdo je ten „nepřítel“ a tak to bylo jedno. Někdy jsme si z opatrnosti malovali tváře na modro, jako Mel Gibson ve filmu Rob Roy. Ovšem, pokrok byl nezadržitelný a princip bij, koho bij a free for all se nyní udržuje pouze v australských rekreačních zařízeních (pubs) po zavírací době a ve Velké Británii pokrokovým proletariátem všeobecně.

Později pro nás vynalezli fangličky, aby se dalo poznat, kteří lumpové vyhráli, a aby se snížil počet případů „přátelského posekání“ (nyní tzv. friendly fire). Ještě později nás osvícení a humanitární vůdci začali oblékat do technicolor kostýmů, i když bitvy byly černobílé. Červené spodky a modrý kabát – nezabij a bílé spodky, červený kabát – zabij. Snadné si zapamatovat, i když to občas nefungovalo, když třeba bratranec ze stejné vesnice byl v jiném kabátě. Tak se do toho přidala muzika, bubny, píšťaly a dudy. A z toho se vyvinuly tzv. národní hymny.

Dle mého názoru, La Marseillaise, původně Válečná píseň Rýnské armády (Chant de guerre pour l’Armée du Rhin), jako hymna, tj. hudba na tvých rtech když už tedy musíš jít někoho zapíchnout nebo znásilnit, nebo alespoň něco zapálit, byla ta jediná správná, krvežíznivá. Přesně tak, jak má být a jak to lid potřebuje. Možná, že se hodila, i když to nedopadlo dobře a někdo ti nesterilním bajonetem vyoperovával slepé střevo. I já si ji dodnes pobrukuji, když v revolučním nadšení nemohu na poličce najít Courvoisier VSOP Fine Champagne Le Cognac de Napoleon. Zpívali si ji údajně dobrovolníci pochodující z Marseille do Paříže třicátého července 1792 a komunardi ji přijali za svou. Poprvé se píseň stala hymnou v roce 1795, ale pak se nějak Francouzi nemohli mezi sebou dohodnout (i Napoleon ji zakázal) a trvalo to téměř devadesát let, než se vrátila na oficiální hudební trůn. Od té doby si ji Francouzi povinně zpívají dodnes.

Bohužel její tempo bylo (1978) zpomalené francouzskými politiky jednak proto, aby si dodali vážnosti, jednak aby občané při hymně usnuli a nepochodovali. Inu, výzva Aux armes citoyens (do zbraně, občané) nahání strach vládnoucím třídám dodnes všude. (Zeptejte se plukovníka Kaddáfího nebo již téměř bývalé ministerské předsedkyně Julie Gillardové.) Navíc ve stejnou dobu změnili symbol Francie, Marianne, jejíž bysta zdobí francouzské úřady. V tu dobu byla její oficiální předlohou Brigitte Bardotová, ale pro moderní Francii měla příliš velká ňadra. Možná spíš pro povadlé manželky politiků než pro politiky, ale od té doby to šlo nějakou dobu s Francií od pěti k nule, nebo, podprsenkově, od 5 k 1 (podle EU normy, u nás v Austrálii od 16C k 8A). Později se to zlepšilo, ale Francii moc nepomohlo. Teoreticky to jsou starostové měst, kteří čas od času volí novou modelku pro Marianne. Proč, nevím. Dočetl jsem se, že poslední je čtyřicetisedmiletá televizní komentátorka Évelyne Thomasová, která nahradila třiatřicetiletou (89-60-90) Laetitiu Castovou. Paní Thomasová je proti té rovnosti v égalité, fraternité, liberté, tak možná ji zvolili proto. Jestli to tak s tou politickou správností půjde dál, ještě zvolí Angelu Merkelovou. Mimochodem, Marianne s alespoň jedním odhaleným prsem má představovat Svobodu a Rozum. Ženská! Rozum? Inu, francouzský smysl pro humor…

La Marseillaise se ujala i jinde. Skoro hned dostala ruská slova, a byla údajně písní revolucionářů v roce 1905. Jako Marseillaise dělníka, byla spolu s Internacionálou polo-oficiální hymnou bolševiků po puči v říjnu 1917. Přiznám se, že již od dětství mně vrtalo hlavou, co znamená v Internacionále „…my nejsme ničím, buďme vším.“ Buďme vším co? A proč ne blechám?

Po krátké necharakteristické epizodě s Gorbačovem a Jelcinem, nově svobodné Putinovo Rusko (nebo Pro-putiny-svobodné-Rusko) se vrátilo k původní melodii Soyuz nerušimyj, prý s jinými slovy. Čemuž nevěřím, protože kdo se bude učit na stará kolena nová slova. Nebo novou melodii. A proč by vlastně? Ostatně, jestli si vzpomenete, uvědomte si, že první čtyři slova a hned čtyři lži. Dál sám nevím, tak si to jen domyslíme, ale lepší to určitě nebude. Proč by to měnili?

Císařské Německo mělo do konce první světové války (do roku 1922, přesněji) hymnu se stejnou melodií, jako Velká Británie. Jmenovalo se to „Heil dir im Siegerkranz“. Obdobně carské Rusko, pod názvem „Molitva russkikh“ a Švýcarsko – „Rufst Du, mein Vaterland“. Američtí rebelové také nemohli dlouhou dobu přijít s něčím originálnějším a do roku 1930 zpívali „America“, která je také známa jako „My Country, ‘Tis of Thee” na stejnou melodii. Dodnes se “God Save the King/Queen“ hraje v šestnácti zemích světa, buď jako hymna národní nebo královská. Ovšem jen první a třetí sloka. Druhá se vynechává a je téměř zapomenuta:

O Lord, our God, arise

Scatter her enemies

And make them fall

Confound their politics,

Frustrate their knavish tricks …

Ó Pane, náš Bože, povstaň

Rozpraš její nepřátele

A poraž je

Popleť jejich politiku

Zmař jejich darebácké triky …

Princ Karel se domnívá, že druhý verš je politicky nesprávný, a má naprostou pravdu. Není tam nic o mírumilovných mohamedánech, zachraňování planety zelenými pro zelené a Bože chraň je tam další zmínka o Bohu. Nebude to dlouho trvat, tedy pokud se Karel dostane na trůn, budou politicky správní monarchisté zpívat „Al Gore Save the King“.

Ještě za mých začátků v Austrálii dobrovolníci z Returned Servicemen League (a i jiní, kteří si ke střelnému prachu nikdy nepřičichli) sledovali, že v kině a divadlech po skončení představení všichni v pozoru vyslechnou hymnu. Moc to nefungovalo a jestli episoda A Soldiers Farewell v Dad‘s Army je alespoň trochu věrohodná, nefungovalo to ani za války v Anglii. Inu, je něco jiného na bojišti krvácet a někoho jiného tam posílat. Hymny jsou hlavně proto, aby ti druzí mohli oblbnout ty první a schovat se za ně.

Austrálie ve svém krátkodobém protimonarchistickém nadšení také musela, roku 1984 nahradit God Save the Queen něčím jiným. Čímkoliv. Přesto, že většina občanů, když už tedy, byla pro „Waltzing Matilda“, prolhaní poseroutkové, které si volíme, aby nám vládli, a kteří se berou přespříliš vážně, prosadili něco zvané „Advance Australia Fair“, pompézní to paskvil hodný Whitlama nebo Mugabeho. Dá se to přeložit jako „Postup australský jarmarku“. Byl jsem a stále jsem proti. Waltzing Matilda má alespoň něco společného s doopravdickými Australany, ne s těmi Pseudoaustralany v ABC nebo ALP, kteří berou nesmysly v britském The Guardian jako slovo Boží. A anekdota – Nějaký čas jsem dělal pořady v 4EB, rádiu pro přistěhovalce v Brisbane. Omylem (nebudu nikoho jmenovat) náš obvyklý dopolední sobotní pořad byl přeložen na večer, což znamenalo půlnoční zakončení a vypnutí vysílačky. A to také znamenalo, že jako absolutně poslední se měla hrát hymna. Když jsem dělal pořad já, byvše přírodou vybrán k Darwinovu nekonformnímu nepřežití, hrál jsem buď „Hádej, Matyldo“ od Karla Hály, nebo „Waltzing Matilda“ kterou natočil dobrý australský písničkář Slim Dusty blahé paměti. Pokud vím, nikdo nikdy si nestěžoval. Ovšem, jak znám své krajany, někdo si skoro určitě stěžoval, akorát ne otevřeně, jak je jejich zbabělým zvykem.

Nechci si dělat legraci z údajné písně bezdomovců, „Kde domov můj“, neb jsem s ní vyrostl a nikdy z ní nevyrostl. Ale upřímně – můj názor dostal zabrat, když jsem viděl kousek filmového týdeníku někdy z roku 1940, při nějaké oslavě, možná Svatého Václava, kde civilisté, asi Češi, mí bývalí spoluobčané zdvihali pravice, zrovna tak jako osvoboditelé v černých SS a šedých Wehrmacht uniformách mezi nimi, když kapela hrála „..zemský ráj to na pohled“. Ovšem, slova jsou nezávadná, asi i v arabštině za pár let budou tahat slzy z očí, a měnit se nemusí na rozdíl od jiných.

Třeba Poláci svou Pieśń Legionów Polskich we Włoszech, také známou jako Jeszcze Polska nie zginęła, by měli vlastně měnit pořád. Ta mazurka (pochod) měla původně zvýšit morálku polských legií, bojujících pod Napoleonem roku 1798 proti Italům. Sloky oslavovují polské hrdiny jako byli Jan Dabrowski, Napoleon Bonaparte, Stefan Czarniecki a Tadeusz Kosciusko. Jako Hej, Slované, napsaná Slovákem Tomáškem, byla přijata všeslovanským kongresem v Praze jako panslavistická hymna a byla nějaký čas hymnou Jugoslávie. S pochopitelnými přestávkami je dodnes hymnou Ukrajiny.

Nikdy jsme nebyli příliš originální, jen kradli cizí melodie a často i slova, abychom mohli být hrdi na svůj národ. Nyní hloupost a zbabělost, stručně zvaná politická správnost, světem vládne. Němci již nezpívají první a druhou sloku Deutchsland, Deutchsland Über Alles kde se v druhé zpívá o německých ženách, německém vínu a německé písni, což je dle mého názoru jediná sloka která stojí ze všech třech za to. Skotové pro jistotu nahradili svou výhružnou hymnu Scotland the Brave, nějakým jiným popěvkem, prý Deflower’d of Scotland. Pochybuji, že se někomu bude chtít za ni umírat. Ale to asi vnitřním a vnějším nepřátelům naší vadnoucí civilizace přijde vhod.


♪ ♪ ♪

(Také publikováno i jinde, bez mého svolení)

 

About Paul Jacko

Jacko was born in Czechoslovakia not long before the communist putsch in February 1948. He studied industrial chemistry there and left in 1969 for Australia, where he became a lawyer and established his own practice. He has now retired and beside hunting, fishing, camping, prospecting and playing golf he amuses himself by writing.
This entry was posted in Culture, History and tagged , , , , , , , , , , , , , , , . Bookmark the permalink.

One Response to Hymny i symboly

  1. Pingback: Plain Talk

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>