Bílá Hora a počátky terorismu v Austrálii

Pavel Jacko

Žádný národ nemá patent na vytváření mýtů. Nic proti některým mýtům nemám, ale… Vždy kolem listopadu se australské sdělovací prostředky rozvíří vzpomínkami na zločin století – vyhození ministerského předsedy Whitlama generálním guvernérem Kerrem. Nám Čechům pořád někdo něco zlého dělá, není divu, že v listopadu také.

Počátek úpadku českého národa a třistaletého katolickoněmeckého útlaku, bitva na Bílé Hoře, asi 380 metrů vysokém pohorku na západ od Prahy, pojmenovaném po bílém kameni původně tam lámaném, má v české mytologii přední místo. Zkrátka, od osmého listopadu roku 1620 jsme trpěli a některé ty menší národní charakterové nedostatky se třistaletým útlakem snadno omluví. Bohužel, čím víc se omlouvají, tím víc se prohlubují a zakořeňují. Přiznávám, že školní verse a také Krylova, v jeho velice dobré písni Poslední Moravan, se mě líbí mnohem víc a strašně mě mrzí, že se nezakládá na pravdě.

Kdyby, jak podotýká Ráček, každá s těch údajně třiceti tisíc měštanských rodin, které po Bílé Hoře emigrovaly, poslaly jen jednoho bojovníka do pole, bitva by nutně musela dopadnout jinak. Katolíci, tj. ti špatní, měli 25 až 26 tisíc bojovníků, včetně slovanskotatarských kozáků. Mimochodem, Descartes, který možná již v tu dobu myslel, aby byl, také proti nám bojoval. Našich žoldnéřů bylo něco míň než 22 tisíc. Českého původu u Letohrádku byla údajně jen obsluha deseti děl, což je v jistém smyslu útěcha, neb je známo, že artilerie potřebuje lidi přece jen trochu vzdělanější než je obyčejná infanterní soldateska. Zbytek českého národa počal naše národní tradice čekáním, jak to dopadne. Také by se asi dalo říci, že jsme nic neprohráli, poněvadž jsme tam v podstatě nebyli.

Těla padlých ještě ani pořádně nevychladla, když 13. listopadu 201 českých pánů reversem prosilo o milost a slibovali poslušnost pravému králi. Moderní češtinou – upravili si vztahy. Mimochodem, když Palacký četl originál v roudnickém archivu, vyslovil přání, aby tato listina zůstala světu utajena. Není divu. Žádný šlechtic, popravený před staroměstskou radnicí, na Bílé Hoře nebojoval.

Ať již máme na motivy vzpoury šlechticů jakýkoliv názor, její provedení bylo amatérské v tom špatném významu toho slova. Byla to zkrátka ostuda. Bohužel, mýtus našeho boje s přesilou, nespravedlivého útlaku a třistaletého trpění přežívá.

Bylo to v listopadu 1972, kdy po dlouhé době v zasloužené oposici, se dostala k moci australská strana práce, Australia Labor Party. Angličané píší práce , tj. labour, s „u“, američané bez. Proč se tak pracující nazvali již v roce 1888, před Kentucky Fried Chicken, Johnem Waynem a Coca-Colou, nevím.

Strany konservativní, Liberal Party a Country Party vládly dlouho a zlenivěly. Voličstvo buď změnu chtělo, nebo mu to bylo jedno. Ovšem, když se socialisté dostali k moci, vystrčili růžky okamžitě. Advokát Gough Whitlam, předák laboristů, se svým zástupcem, soudruhem Lance Barnardem, utvořili vládu dvojčlennou a dva týdny seděl Whitlam na 13 ministerských křeslech a Bernard na 14. Učinili asi 40 závažných rozhodnutí. Mezi jiným, Austrálie uznala annexaci pobaltských států Sovětským svazem, navázala diplomatické vztahy s Kubou, Severním Vietnamem, komunistickou Čínou a zrušila ty s Taiwanem, propustila s vězení desertéry, zrušila brannou povinnost a s velkou slávou odvolala posledních pár vojáků z Vietnamu, kde hlídali naše velvyslanectví, domů. Socialisté dodnes věří, že nebýt Whitlama, byli bychom v Saigonu dodnes. Ostatně, i předsedkyně ALP v Queenslandu Anna Blight věří, že Whitlam zavedl podporu v nezaměstnanosti. Kolik socialistů věří, že před Whitlamem slunce nevycházelo, ví Marx.

Když se pak ministerská křesla rozdělila mezi nedočkavé soudruhy, změny, někdy nedomyšlené, ale povětšinou promyšlené až moc dobře podle principů fabiánského socialismu, se jen hrnuly. Tiskařská čerň málem nestačila na denní palcové titulky. V podstatě konservativní australská veřejnost jen lapala po dechu.

Drastická změna rodinného práva, s vytvořením nového, federálního soudního aparátu. Zákon legalizující pozemkové nároky domorodců. Ministr spravedlnosti Lionel Murphy ( mimochodem s blízkými vztahy k nám slovanům, první žena Ruska, druhá Polka) s pomocí Federální policie přepadl před úsvitem ředitelství Australian Security Inteligence Organisation v Melbourne, údajně proto, že se domníval, že před ním tají informace o chorvatských teroristech. Podle jiných ovšem soudruh Murphy pouze odnesl složky, týkající se jeho osoby a složky na některé své kolegy. Později, ale včas byl jmenován soudcem High Court, nejvyššího australského soudu.

Socialisté měli ovšem problém v tom, že neměli většinu v Senátu. Na počátku roku 1974 se pokusili kontrolu získat zajímavým trikem ( uplatili jednoho senátora, předáka Democratic Labor Party velvyslanectvím v Irsku), ale nepovedlo se, převážně díky rychlé reakci hluboce konservativního premiéra Queenslandu, Bjelke Petersona. Krise vedla k volbám jak pro dolní sněmovnu (House of Representatives), tak senát. Situace zůstala stejná, senát konservativní, ve sněmovně dolní o pět socialistů míň, ale stále ve většině.

Vír se zrychloval. Zvýšením platů státních zaměstnaců se zvýšil tlak na platy všeobecně. Inflace dosáhla 14%. Bylo třeba peněz na další projekty a čtverka ministrů, v čele s Whitlamem se rozhodla si půjčit US $4000 miliónů bez vědomí Ministerstva financí, pouze s pomocí pakistánského obchodníka Khemlaniho. Když to vyšlo najevo a Khemlani se někde ztratil, oposice se rozhodla jednat zablokováním v senátu obvykle rutinního zákona, který poskytuje federální vládě peníze. Stručně řečeno, bez onoho zákona státní zaměstnaci nejsou placeni.

Normální postup měl být vyhlášení nových voleb pro obě komory – ať si to lid rozhodne. Socialista Whitlam lidu právem nedůvěřující se rozhodl vládnout dál, i bez peněz. To bylo moc i na Whitlamem jmenovaného Generálního guvernéra (zástupce královny) Johna Kerra. 11. listopadu 1975 Whitlama propustil a jmenoval vůdce oposice Frasera prozatímním ministerským předsedou. V následujících volbách utrpěla ALP největší porážku vůbec, z 91 poslanců jim zůstalo pouhých 36. Ani to, že Whitlam, Bill Hartley   (ALP Viktorie) a sekretář ALP David Combe se pokusili půjčit půl miliónu na volební kampaň od Sadama Husseina, nepomohlo. I méně vzdělaní voliči pochopili, že čím dřív se Austrálie zbaví smečky socialistických hochštaplerů, tím líp. Jiná verse je, že za volební porážku může CIA, vyberte si.

Od té doby se levice pokouší učinit s 11.listopadu den nářků. Maličkost, že toho dne také skončila první světová válka, jim to trošku kazí. Mýtus Whitlamova pádu ale přežívá.

[Odbočka – Čtenář se možná podiví, jak si mohl Whitlam myslet, že bude moci vládnout bez peněz. Jasné mě to není, ale domnívám se, že demokraticko/parlamentárně by to rozhodně nešlo. Indonézský president Suharto, dobrý přítel Whitlama se divil, proč prostě Kerra nezatkne.Vzpomínám, že v té době, tj. kolem listopadu a prosince byly určité narážky na nenormální aktivity v armádě. Někteří odboroví předáci trousili temné narážky, než zmlkli. Přiznám se, že jsem to vše považoval za obvyklé novinářské rozdmychávání problémů. Mnohem později jsem měl příležitost si povídat s bývalým důstojníkem, který mě řekl, že té zajímavé době skupina armádních důstojníků neoficiálně zjišťovala politické přesvědčení ostatních. Poněvadž nebyl levicový, nic víc neslyšel. Nevím, domnívám se ale, že jestli by se připravoval puč pravicový (sice naprosto nelogický a nepotřebný) naši akademici by o tom již napsali několik knih.]

Před svým odchodem nabádal Whitlam dav: Držte svůj vztek. 19.listopadu 1975 přišly poštou jak ministerskému předsedovi Malcolmu Fraserovi, tak premiérovi Queenslandu, Joh Bjelke Petersonovi větší, identické obálky. Odeslána stejného dne, ale zachycena o dva dny později, byla obálka generálnímu gubernérovi Johnu Kerrovi. Jedině ta queenslandská vybuchla a zranila dva úředníky. „Výbor na ochranu australské demokracie“ poslal dopisy (stejný papír jako v těch obálkách) novinám, vyhrožující pumovou kampaní. Vyšetřování nezjistilo nic.

I když to někdo nazval počátkem terorismu v Austrálii, pro většinu historiků to ani neexistuje. Težko by mohlo, co levice činí, dobře činí. Jenny Hocking, mezi jejiž akademické kvalifikace patří životopis Lionela Murphyho a která nyní dostala peníze na další důležitou práci, nahrávání vzpomínek Whitlama, se ve své knize Terror Laws, ASIO, Counter terrorism and the Threat to Democracy o tom nezmiňuje vůbec. Pro ni terorismus začal Chorvaty – Hrvatsko Revolucionarno Bratrstvo a nepříliš úspěšnými pumovými útoky na jugoslávské objekty v Austrálii. „Důkazy“ poskytla jugoslávská tajná služba, povětšinou z výslechů Chorvatů, zajatých v Jugoslávii. Chorvati sami dodnes tvrdí, že se jednalo o diskreditační akce jugoslávské rozvědky a mají v tom jistou podporu s archívů bývalé UBDa.

Útok na labouristického předáka v červnu 1966 by se, na první pohled, mohl levici hodit. Vůdce opozice Arthur Calwell řečnil na demonstraci v Sydney proti válce ve Vietnamu. Po návratu do svého auta na něj nějaký Peter Kocan vystřelil s brokovnice, příliš brzo – Calwell, který si myslel, že mu mladík běží gratulovat, neprůstřelné okénko ještě úplně nestáhl. Kocan skončil v blázinci a Calwell si musel pořídit nové brýle. Možná, že se levice o tom nezmiňuje protože to nesouhlasí s mýtem, že všichni Australané byli proti válce. Možná také proto, aby se nepřipomělo, že za několik týdnů na to někdo vystřelil z pušky na ministerského předsedu Harolda Holta (Liberál) když byl ve své pracovně v parlamentu. Vyšetřování nezjistilo nic. Lépe o ničem takovém nemluvit a nepsat, nehodí se to.

Manipulace historie vlivnými zájmovými skupinami, popletenými a poplatnými akademiky, mocenskými nebo rádoby mocenskými kruhy není ani časově, ani národnostně omezená. 170 miliónů obětí socialistické ideologie je zapomenuto – symbolem hrůzy je Guantanamo. Mýty nejen přežívají – přímo kvetou.

červenec 2008

Reference:

Blažej Ráček – Československé dějiny , 1929, Ladislav Kunclíř v Praze

Tim Anderson – Take Two-Criminal Justice Revisited, 1992, Bantam Books

David McKnight (vstoupil do Komunistické strany v roce 1972) - Australia’s Spies and their Secrets, 1994, Allen & Unwin

Wallace Brown – Ten Prime Ministers, 2002, Longueville Books

Jenny Hockins – Terror Laws, 2004, University of NSW Press

[Dříve publikováno v cs- magazin a v Novinách]

 

About Paul Jacko

Jacko was born in Czechoslovakia not long before the communist putsch in February 1948. He studied industrial chemistry there and left in 1969 for Australia, where he became a lawyer and established his own practice. He has now retired and beside hunting, fishing, camping, prospecting and playing golf he amuses himself by writing.
This entry was posted in Australia, Czech, History, Labour Party, Socialism and tagged , , , , , , , , , , , , , . Bookmark the permalink.

2 Responses to Bílá Hora a počátky terorismu v Austrálii

  1. Albertin says:

    Dobre napsano. Mozna pokracovani na podobne tema letos.

  2. Trašek says:

    Rudý teror měl těžké začátky, ale je to čím dál tím víc lepší. Již se všichni bojí mluvit.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>