Hloupý kdo dává …

 

Pavel Jacko

…a hloupější, kdo nebere. Toto přísloví asi shrnuje současnou světovou ekonomickou situaci. Je třeba dívat se na věci s odstupem, a podle momentálního duševního založení buď plakat nebo se smát. Tragédie nebo komedie dle vašeho výběru. Nebo něco mezi tím, i když se domnívám, že typický hollywoodsko-optimistický konec tragického filmu, s nadějí na pokračování, nebo alespoň na televizní seriál, se jaksi očekávat nedá. Pomalu, velice pomalu si lidé začali uvědomovat, že dluh se nedá odsunovat na příští generaci do nekonečna, že příští generace jsou oni dnes.

Momentálně jsou na mušce Řeci, což je v pořádku, ale jen ten, kdo je bez viny, má právo po nich hodit kamenem. Přiznám se, že mám k Řekům jistou sympatii, a to nejen k těm dávným Athénským, ale i k těm novějším, kteří s těmi starými mají akorát společnou zeměpisnou lokaci. Totiž – některý ten pátek jsem tady měl výborného kamaráda a všiml jsem si, že to je zrovna den, kdy Řeci oslavují Ochi. To je v řečtině „Ne“ a to údajně odpověděl Mussolinimu tehdejší vůdce Řecka generál Metaxa, když dříve jmenovaný chtěl, aby se vzdali. Dodnes to oslavují a než se začnete smát, vzpomeňte si, že třeba my Australané oslavujeme naši porážku Turky u Gallipoli. Máme na to dokonce státní svátek. Jak známo, Mussolinimu se moc nevedlo, Hitler musel přijít na pomoc a tím pádem se jeho útok na Stalinovo Rusko opozdil. Nemluvě již o menší komplikaci s tradičně problematickými Srby. Vojenští historici a vojensko-historičtí amatéři dodnes diskutují o tom, jestli by o měsíc dřívější útok Sovětský svaz porazil a jestli tedy chrabrý, ale předem prohraný řecký odpor evropskou demokracii alespoň na čas zachránil. Vyloučit se to rozhodně nedá. Češi, v podobné situaci to rozhodli opačně – jaksi bylo, jaksi bude, jak říkal cikán Janeček, Beneš, Hácha a Havel. V každém případě, připili jsme s kamarádem hrdinným danajským pětihvězdičkovým ouzo značky Metaxa a bylo nám dobře. No, líp.

Moderní, méně hrdinní Řeci si vytvořili sociální systém, o jakém by se helotům ani nezdálo, a že někdy někdo nějak bude muset platit je pro většinu z nich stále problém naprosto hypotetický. Odsuzovat je za to by bylo jako pohrdat Italy, že nebojovali dostatečně statečně za Mussoliniho. Ostatně, stačí si přečíst něco vážnějšího třeba o Garibaldim, aby si člověk uvědomil, že Italové si to promysleli již dávno. Když si nechcete zatěžovat hlavu něčím vážnějším, což chápu, tak možná postačí Josefa Hellera Hlava Dvacet dva, (rozhovor Natelyho se staříkem v Římě*) nebo i Patrika Ryana Jak jsem vyhrál válku. Italové, jako Řeci, také věří, že jaksi bylo a jaksi bude, a nedělají si přílišné starosti. Ostatně, mají dobré příklady jinde.

Například, o USA versi „Méně práce a více koláčů“ psal David Goldman, pod pseudonymem Spengler v Asia Times:

Problém je v tom, že „Wall Street hazardéři“ nespekulovali. Spekulovala americká veřejnost. Bylo to „schéma Ponzi“ lidem pro lid, nejdemokratičtější kamarádský kapitalismus v historii lidstva. Domácnosti vydělaly víc peněz než bankéři během každého roku „bubliny“, a skončili na tom lépe než byli předtím, zatímco bankéři prodělali kalhoty.

Cena nemovitostí domácností vzrostla téměř dva a půlkrát z $ 9 trilionů v 1998 na 23 trilionů na vrcholu bubliny v roce 2006. Akcie bank v tom období získaly pouhých 50%. Není to překvapující, protože domácnosti mohly koupit dům na zálohu 5% nebo 10%, a odčítat úrok z daní. Kdo koupil dům za US$100,000 na $5,000 zálohu zdvojnásobil svoji původní zástavu každým rokem protože ceny domů rostly ročně o 10%. Zisk 100% až 200% byl pro majitele reality normální, zatímco zisky firmy Goldman Sachs se pohybovaly kolem 30%. (The people’s Ponzi scheme, 16th August 1911)

Podle verze některých konzervativnějších ekonomů je třeba dávat vinu Clintonovi a Demokratům. Je to sice správné, ale těžko, samo o sobě, pochopitelné. Kdyby nebylo těch miliónů lidí, kteří si brali hypotéky bez velké a někdy i žádné naděje na splacení, pouze s důvěrou, že inflace dluh zmenší a bude trpět někdo jiný, žádná bublina by se nenafoukla. Nyní, bohužel, si Amerika vytvořila lumpenproletariat (immobilesproletariat?) který nemá co ztratit, jen své dluhy. Ideologie chamtivosti narazila na ideologii závisti a blbečkové tábořící na Wall Street jsou jen počáteční, zkušební kannonenfutr.

Také nevím, jestli Australané by měli Řekům kázat finanční rozšafnost. Austrálie má přibližně 22 miliónů obyvatel, z nichž 7,1 miliónů (skoro každý třetí!) dostává od vlády ročně 90,5 miliard dolarů. Za čtyři léta socialistického vládnutí počet těch na vládě závislých vzrostl o 600 000. Když vám létají pečení holubi do úst, proč se starat o to, kdo je chytá, zabíjí, kuchá, škubá a peče. Anebo kdo to všechno platí. She‘ll be right, mate. Ne, Australané by měli být potichu. Řecko žije z pomalu mizících turistů a Austrálie z rychle mizícího uhlí a železné rudy, jejich cena za poslední tři měsíce šla dolů o nějakých 35%. She‘ll be right, mate.

O Česku moc nevím, zejména ne, jak je nyní veliké. Totiž – zemědělci v Lichtenštejnsku dostávají od Evropské unie podporu úměrnou rozsahu obdělávané půdy. Jestli jsou formuláře vyplněny pravdivě, je Lichtenštejnsko skoro dvakrát větší než se kdysi myslelo. Nechci svým bývalým spoluobčanům křivdit, ale po čtyřicet letech vynalézavých komunistických statistik, následovaných více jak dvaceti lety neméně vynalézavou daňově-právní praxí, bylo by s podivem, kdyby Česká republika měřila tolik, jako kdysi.

Takže jen ta “elita”, roztroušená po světě, s zajištěnými příjmy a přepojištěnými egy může kázat těm chudáčkům, kteří chtějí to, co mají oni a nemají na to. Jak tohle špatně narežírované představení skončí, ví nebo tuší již asi každý. Pokračování se nedožijeme, alespoň já ne. Nevím, proč dnes házet kameny po Athénách, Římu nebo Madridu. A mezitím „…si dám sklenici vína. Žízeň je veliká, život mě utíká, … poslouchat slavíky, zpívat si s nima a snít.“ A kdo chce ať mě a Španělům závidí.

 

§     §     §

 

*/ Pro ty, kteří Hlavu XXII již dali do smetí:

Amerika tuhle válku prohraje,“ prohlašoval stařík. „A Itálie ji vyhraje.“

Amerika je nejsilnější a nejbohatší země na světě,“ upozorňoval ho Nately s důstojně hrdým zápalem. „A americkému vojákovi se nikdo nevyrovná.“

Svatá pravda,“ souhlasil ochotně stařík s náznakem škodolibého potěšení. „Zato Itálie je jednou z nejchudších zemí na světě. A horší voják než italský se asi těžko najde. A proto si moje země vede v téhle válce tak dobře a vaše dělá jednu blbost za druhou.“

Nately překvapením vyprskl smíchy, a když si uvědomil svou nezdvořilost, celý zrudl. „Omlouvám se, že mě to tak rozesmálo,“ řekl staříkovi upřímně a pokračoval tónem zdvořilé nadřazenosti: „Ale Itálie byla přece obsazená Němci a teď jsme tu zase my. Tomu říkáte, že se vede v téhle válce dobře?“

No ovšem,“ vykřikl přívětivě dědek. „Němci odtud teď utíkají a my jsme pořád tady. Za pár let odejdete i vy, a my tu zůstaneme i potom. Chápejte, právě proto, že je Itálie taková strašně chudá a slabá, z nás dělá silnou zemi. Italští vojáci teď už neumírají. Ale američtí a němečtí ano. To mám na mysli, když říkám, že si vedem neobyčejně úspěšně. Ano, jsem stoprocentně přesvědčený, že Itálie tuhle válku hladce přežije a že bude existovat ještě dlouho potom, co vaše země zanikne.“

…“Amerika nikdy nezanikne!“

Opravdu nikdy?“ dorážel sladce dědek.

No …“ Nately zakolísal.

Dědek se shovívavě usmál, ponechávaje si v záloze hlubší, výbušnější projev potěšení. Jeho poštívání si podrželo jemnou formu. „Zanikl Řím. Zaniklo staré Řecko. Zanikla perská říše. Padlo Španělsko. Zanikly všechny velké země. Proč by neměla zaniknout i ta vaše? Co myslíte, jak dlouho ještě bude existovat? Věčně? Uvědomte si, že za takových pětadvacet miliónů let zničí slunce celou naši planetu.“

Nately sebou neklidně zavrtěl. „No – věčně, to se dá těžko říct.“

Tak tedy milión let?“ dorážel dědek dál s uštěpačně sadistickým zápalem. „Nebo půl miliónu let? Taková žába žije tady na světě už skoro pět set miliónů let. Můžete s jistotou tvrdit, že Amerika, se vší svou mocí a prosperitou, se svými vojáky, kterým se nikdo nevyrovná, a s nejvyšším životním standardem na světě, vydrží stejně tak dlouho, jako.. obyčejná žába?“

 

 

About Paul Jacko

Jacko was born in Czechoslovakia not long before the communist putsch in February 1948. He studied industrial chemistry there and left in 1969 for Australia, where he became a lawyer and established his own practice. He has now retired and beside hunting, fishing, camping, prospecting and playing golf he amuses himself by writing.
This entry was posted in America, Australia, Capitalism, Corruption, Finance and Economics, Fraud, Socialism and tagged , , , , , . Bookmark the permalink.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>