Masopustní úterý

…from the quills of dead white poets

Vladimír Holan (1905 – 1980)

Ve vyžilé omítce města, otřásaného zpěvem nicoty

jako kulisa na operním jevišti,

ve vykřičeném návyku chodců,

jdoucí po paměti mimo sebe,

v pohybu prstů, které napodobují stonožky,

jako stonožky napodobují páteř sardinek,

v přimrakujících zdech, ve kterých je více oken než dětí,

a ve vzduchu, který má rád modrou barvu,

volí šedivou a je z toho černá,

ano, ve všem tom, v čem urážky, úzkosti i zbídačelá strast

nemohou násobiti osud k prosté lásce:

objevuje se jediný sluneční paprsek,

ozařující dětský kočárek, který se už nevešel do tramvaje…

A současně se kdosi táže Galilea:

„Je slunce věčné?“

A on odpovídá: „Věčné? Nikoliv! Ale hodně staré!

 

 

About Avadoro Worden

Iconoclast
This entry was posted in Czech, Poetry. Bookmark the permalink.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>