Problematičnost pokroku

Johan Huizinga :-

Než si blíže všimneme různých známek kulturní krise, je snad vhodné poslechnout na tomto místě jiný zvuk než hlas smutného poznání na pokraji zoufalství.

Náš úsudek o lidských věcech a poměrech se nemůže nikdy úplně oprostit od naší okamžité nálady. Je-li tato nálada negativní, pak je objektivně pravděpodobné, že zabarvuje temně naše poznání. Vidíme-li rádi minulá období: Helladu na vrcholu, dobu rozkvětu středověku, renesanci, ve světle rovnováhy a harmonie, a vlastní dobu plnou poruch a neklidu, má na tom nezbytně podíl daleká vzdálenost. Musíme proto hned, ještě než obrátíme pozornost k příznakům, vzíti do počtu jistou „pravděpodobnou chybu“. Naše odlehlá vidina minulosti a náš zmatený pohled na to, co se děje v naší vlastní době a co se týká nás samých, nejsou rovnocenné. V konečném soudu o naší době, který je nyní ještě nemožný, jevy, které budí dnes naši starost, budou snad jednou hodnoceny jako povrchní a přechodné. Bezvýznamné ochuravění nás může zbavit spánku, vzíti nám chuť k jídlu, vaditi nám při práci, zkaziti nám náladu, zatím co náš organismus je zdravý a blízký vyléčení. Nechybějí všechny známky, že pod všemi společenskými a kulturními poruchami, které nás trápí, obíhá nicméně zdravý krevní proud společnosti silněji, než jsme si vědomi.

My jsme však sami všichni vespolek trpitelem a lékařem zároveň. Nepochybně je tu nemoc, organismus nefunguje normálně. Pozornost musí být obrácena k příznakům, naděje k uzdravení. Hle, důkaz v obrazné mluvě pathologie! Bez obrazné mluvy není možné zacházeti s všeobecnými pojmy, a pojem nemoci a poruchy je tu na místě. Krise sama je ostatně hippokratický pojem. Pro společenské a kulturní věci se nehodí žádný obraz lépe než obraz vzatý z lékařství. Naše doba má nepochybně horečku. Horečku z růstu, kdož ví? Je tu blouznění s divokými přeludy a nesmyslným mluvením. Či je to snad něco více než přechodné podráždění mozku? Je snad důvod k tomu, abychom mluvili o chorobných představách z vážné poruchy centrálního nervstva?

Každá z těchto metafór má svůj případný smysl, užijeme-li jí na různé známky stavu dnešní kultury. Nejpatrnější jsou a nejcitlivěji se projevují poruchy v hospodářském životě. Každý je cítí nebo alespoň pozoruje každého dne na svém těle. O málo méně bezprostřední jsou poruchy v politickém životě, třeba je zde průměrný pozorovatel vnímá hlavně novinami. Sledujeme-li pozorně ponenáhle probíhající proces poruchy v obou těchto oblastech života, záleží tento zřejmě v tom, že následkem nebývalého stupně dokonalosti, jakého dosáhlo ovládání prostředků od dobrého sta let, společenské síly působí všechny o sobě bez ohledu na ostatní s přemírou účinnosti, škodlivou pro organismus jako celek, nejsouce řízeny a soustřeďovány nějakým principem, který by překračoval účelový dosah každé jednotlivé z těchto sil („stát“ není takovým principem). To se týká prostředků strojové výroby a techniky všeobecně, dopravy, novinářství, mobilisace mas politickou nebo jinou organisací i prostředků užívaných na půdě obecného vyučování národního.

Díváme-li se na vývoj každého z těchto prostředků nebo sil o sobě, aniž na ně přiložíme hodnotící měřítko, dá se na tento vývoj užíti plným právem pojmu pokroku. Všechny stouply ohromně ve své potenci. Pokrok naznačuje arci sám o sobě toliko směr a nechává nerozhodnuto, zda na konci této cesty stojí spása či zkáza. Zapomínáme zpravidla, že jen povrchní optimismus našich otců z osmnáctého a devatenáctého století spojoval s tímo čistě geometrickým pojmem „vpřed“ jistotu něčeho, co je „bigger and better“, něčeho většího a lepšího. Očekávání, že každý nový objev nebo zdokonalení daných prostředků musí znamenati slib vyšší hodnoty a většího štěstí, je nejvýš naivní představa, dědictví z okouzlujícího věku intelektuálního, mravního a sentimentálního optimismu ze století osmnáctého. Není naprosto paradoxní, tvrdíme-li, že nějaká kultura může velmi dobře zahynouti na podstaný a nepopíratelný pokrok. Pokrok je choulostivá věc a dvojznačný pojem. Může také být, že poněkud dále na cestě je zbořený most nebo zeje hluboká trhlina v půdě.

 Ve stínech zítřka, překlad Antonín Šimek, 1938

/Johan Huizinga, born 7thDecember, 1872 , died 1stFebruary, 1945, was a Dutch historian and one of the founders of modern cultural history./

About Paul Jacko

Jacko was born in Czechoslovakia not long before the communist putsch in February 1948. He studied industrial chemistry there and left in 1969 for Australia, where he became a lawyer and established his own practice. He has now retired and beside hunting, fishing, camping, prospecting and playing golf he amuses himself by writing.
This entry was posted in Philosophy, Politics and tagged , . Bookmark the permalink.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>