Černoch Joe

Milan Skarka

Nejsem spisovatel. Nejsem ani cechovní učedník jazyka českého. Navzdory mému otci, který byl učitelem češtiny, literát a také hudebník, neměl jsem blízko k jeho šikovnosti. Snad to bylo tím, že jsem protestoval, proti čemu si již nepamatuji. Čas plynul a já s ním do světa. Dnes, usazen ve zvycích života v Novém světě občas vzpomínám na to, co se to vlastně událo za těch čtyřicet let, kdy jsem vyzdíval svůj nový svět. Dala by se tím vinit i nastávající skleróza a také jiné vlivy, o kterých se nebudu zmiňovat. Ve stařickém Římě tvrdili (nebo bylo to již v Řecku?), že člověk jest suma-sumarum souhrn svých zážitků a zkušeností. Mno, nebral bych to zase tak filosoficky, ale je na těchto kostech co hryzat. Jeden takový zážitek, který mě neustále tkví na mysli,se týká mého bývalého spolupracovníka  Joe.

Joe byl černoch. Vyrostl ve slamech amerického města, což mu dalo mnohé do vínku. Byl to starý námořník, ktery si odslouzil přes dvacet let u amerického námořnictva jako svařeč a mechanik. Když jsem ho poprvé potkal v malém podniku, který jsme se snažili rozjet a uplatnit na trzích, tak jsem okamžitě reagoval s opatrností a typickou nedůvěrou. Joe byl naverbován jako hlavní svařeč a mechanik. Jeho profesionální pověst a schopnosti byly standartní, ale to nestačilo zlomit mé “opravněné” pocity nedůvěry. Mé pochybování by asi neobstálo u stolice svaté, ale jako praktická věc – byla to realita.

S odstupem času a denním kontaktem s Joe jsem pozvolna měnil svůj nedefinovatelný náhled a dřívější konkrétní rozsudek, který mě ležel na mysli jako láhev rtuti. Veškeré mé předsudky, zkušenosti a názory byly časem vrženy na místo, kde byly testovány analýzou praktické existence. Joe byl prostý a veselý člověk, který uměl zařadit události denního ruchu na prakticky stravitelnou realitu. Snad to byly zkušenosti z námořní služby anebo zážitky ze slamů, kterými prošel ve svém mládí, že Joe měl vždy jakoby nachystáno kam půjde. Bylo to pro mne zvláštní a nesouhlasilo to s mojí zkušeností. Pomalu a opatrně jsem se prodíral jeho historií jak v profesionální výkonosti, tak v osobním přístupu k životu všeobecně. Joe byl na rovině, kde se dalo existovat bez zbytečného stresu a předsudku. Můj proces transformace byl pomalý, ale neuprosný. Časem jsem se naučil respektovat Joe, jeho profesionalismus a jeho neortodoxně jednoduchý přístup k životu. Jako milovník jazu a vstoupenec křesťanského kostela byl Joe lepším člověkem než jsem já měl odvahu připustit.

Jednoho dne jsme seděli v kantýně u snídaně a probírali problémy nastávajícího dne. Joe si pochutnával na obvyklé kávě a kobližkách. Kobližky byly velice chutné a byla jich celá krabice. Také jsem neodolal. Konversace se linula jako užovka a kobližky hezky zahřívaly sladkou příchutí. Náhle, po zakousnutí do nové kobližky Joe zaúpěl a jenom sklesle zašeptal: „Milan I don’t feel well…” ( necítím se dobře). Hlava mu klesla na stůl jako by zatoužil po malém odpočinku. Okamžitě jsem vyskočil a chytil Joe za ramena, snažíce se ho povzbudit. „Joe, Joe co se děje, jsi OK?“ Joe však již ve své strnulosti neodpověděl. Ozval se jen mručivý zvuk, který zněl jako poleno praskající pod váhou obra. Pán na hoře měl již jiné plány. Během pěti minut upadnul Joe do komatu a krátce poté zemřel. Masivní mrtvice. Přivolaní sanitáci Joe tělo důstojně zabalili a odvezli na patřičné místo. Nikdy před tím jsem nedržel v náručí uhasínající život. Je to absolutně nezapomenutelná událost. V tom momentu jsem byl s Joe jako jedna existence. Lidská, vrtošivá a velice zranitelná.

Čas od času vidím, jak se Joe usmívá na onom světě a vyzývá do Bohemian Caverns na večer fantastického jazu a vůbec dobré nálady. Má virtualní odezva je vždy: již brzy Joe, již brzy. Za krátkou dobu naší známosti mě Joe ukázal místa v lidské duši jež existují, ale mnohdy v dormantním stavu. Nepovažuji toto za komentář rasových vztahů nýbrž za triumf jedince nad otrockou pověrou společnosti. Je to jen portrét a vzpomínka na Joe, která patří jemu a mně. Není snadné to vše vystihnout v jazyce, který ač bohatý, postrádá poněkud v této tématice. V jazyce cizím, v němž již snad vše bylo napsáno na toto téma. Navíc – byl to zážitek v kultuře jiné. Výběr je na čtenáři.

Má slova jsou snad nevystačující v této situaci, ale doufám, že pootevřou okénko tomu, abychom brali lidi jako jedince – jedinečné a ne skupinově označené nálepky dané tou či onou společností. Takováto společnost, založená na jedinci, jeho unikátnosti a lidské vrtošivosti, má mandát a naději na přežití. Toť mé dva centy do mlýna (timendi causa est nescire).

 

 

 

About Avadoro Worden

Iconoclast
This entry was posted in America, Philosophy and tagged . Bookmark the permalink.

One Response to Černoch Joe

  1. Pingback: Kostela

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>