Lepší rudý, než …

czech_flag_small

Pavel Jacko

Znalcům Cimrmanova díla se nebude zdát podivným jakýkoliv, byť sebe fantastičtější objev Mistrova vlivu na vývoj lidstva. Nicméně i zkušenému pisateli těchto řádků se orosily brýle vzrušením nad nejnovějšími archeologickými vykopávkami v Severní Americe, potvrzujícími mimo jakoukoli pochybnost, že Jára da Cimrman národ Indiánů zachoval.

America, jak všeobecně známo, nedostala své jméno po svém objeviteli a také její obyvatelé byli chybně pojmenováni. Mistr považoval zeměpisné názvy za nedotknutelné, a proto Ameriku nepřejmenoval, i když v jeho zápiscích se objevuje název „Západní Haná“, a to zřejmě podle podobnosti obyčejů i charakteru původních osídlenců. Aby však logice bylo učiněno zadost, pojmenoval obyvatele Indie Indy a obyvatele Západní Indie Indousy. Později neznámý obrozenec v záchvatu vlasteneckého nadšení pojmenoval Západní Indii ryze českým jménem Antily.

Není známo, kdy Jára da Cimrman navštívil Ameriku poprvé, ale víme,že na některé ze svých pozdějších cest byl požádán o pomoc zástupcem Dobromilného sdružení starostů. Bylo to v době osídlování Ameriky přistěhovalci z Evropy, kdy Indiáni v celé Severní Americe tvořili jeden národ. Zvali se Vančouši, zabývali se zemědělstvím, bydleli v hliněných boudách krytých došky a byli tak mírumilovní, že jeden cestovatel, ornitologický to ignoramus, popsal jejich povahu coby holubičí. Zřejmě nikdy neslyšel holubici vrčet, když se jí bere kost (vrká, když kost nemá).

Vančouši neměli šanci přežít příliv agresivních Anglosasů a Jára da Cimrman, který coby rozený Moravák s problémem malého, utlačovaného národa cítil, jejich žádost o pomoc neodmítl. Vyhradil si pouze, že jeho rada bude přijata v celé své úplnosti, včetně podmínky utajení. Starostové souhlasili a úspěch je zřejmý už z toho, že detaily Mistrova plánu jsou zveřejňovány teprve nyní.

Mistr se rozhodl pro totální změny, které měly Vančoušům zaručit neotřesitelné místo v dějinách lidstva pomocí infiltrace utlačovatelů. Až do té doby dělili se Vančouši docela neromanticky na Dolní, Střední a Horní. Mistr je však rozdělil na kmeny, které pojmenoval různými exotickými jmény, jako například Siouxové, Apači, Mohawkové, Černokožci, apod. Tyto kmeny pak předstíraly vzájemnou řevnivost. Mistr měnil i jména osobní na co možná nejvýhružnější a nejnezvyklejší. Tak se z Pivopila stal Chrlící Had, z Prďoucha Burácejíci Hrom, z Vodopelka Zákeřný Medvěd a z Volského Sedící Býk. Všichni se museli opalovat nebo barvit a špehové šířili mezi bílými kolonisty zvěsti o „zákeřných rudokožcích“. Protože hliněné chalupu malované šmolkou neladily s předstíraným kočovným, válečným a dobrodružným životem, nahradil je Mistr stany z kůže s otvorem nahoře. Vančoušům se tato obydlí zpočátku nezamlouvala a nazývali je pohrdlivě Tam Prší, když však deště ustaly, zvykli si a dokonce své stany popisovali láskyplnou zkratkou „T.P.“.

Aby přistěhovalce mátli, předstírali Vančouši, že jsou kmeny kočovnými, což v praxi vypadalo tak, že vždy v první sobotu v měsíci si sousedící kmeny vyměnily čelenky, ženy, jména a způsob tělesné malby. Tak kolonisté, kteří v pátek odkoupili půdu za korálky od Šošonů, museli v neděli znovu vyjednávat s Komanči, a když uzavřeli mírovou smlouvu se Siouxy, byli napadeni toutéž skupinou Vančoušů, kteří si však již říkali Mohawkové.

Mírové smlouvy byly důležitým nástrojem zpomalení postupu bělochů. Aby co možná nejvíce debaty prodlužovali, šířili Indiáni o sobě pověst, že jsou mlčenliví. Do rozhovorů ponejvíce přispívali jadrným českým výrazem, který byl pak do angličtiny přepisován „howgh“.

pipe-peaceÚčinnou zbraní byly také tzv. dýmky míru, které Indiáni nutili bělochy kouřit. Dosud se věřilo, že bělochům bylo špatně prostě z nezvyku. To je ovšem také možné, ale jenom na to Jára da Cimrman nespoléhal. Mistrův výrobní návod trval na použití dřeva z nejméně jeden rok staré tchoří klece, hotový výrobek pak Mistr nazval „fujka“.

Jára da Cimrman původně navrhoval, aby účastníci mírových konferencí seděli na kaktusech, což mělo Indiánům ještě přidat na jejich uměle vytvářené pověsti stoiků, ale přes častá cvičení nemohli si rudokožci zvyknout sedět na kaktusech bez vrtění. Nějaký užitek z toho však přecce jen byl – vyvinul se tak slavný indiánský válečný pokřik a objevily se halucinogenní účinky kaktusu peyote (to když si někteří chtěli zkoušku ulehčit předžvýkáním špičky kaktusu před usednutím).

Ošklivý zvyk skalpování je nechtěným a nepřímým důsledkem kaktusosedacích pokusů. Mistr měl v úmyslu naučit Indiány jak coby trofej uříznout protivníkovi kadeř. Líný Kůň, na němž chtěl Jára da Cimrman tento úkon demonstrovat, usedl však omylem na nepředžvýkaný kaktus a vyskočil právě ve chvíli, když Mistrův nůž byl v půlšmiku nad jeho hlavou. Obyčej tento ovšem přidal Indiánům na barbarské reputaci a Líný Kůň byl po tomto vystoupení přejmenován na Šíleného Koně. (Velký Manitou, původně zvaný Hromdopole, jistě držel nad národem Vančoušů ruku. Kdyby byl Líný Kůň vyskočil o půl metru výše…)

A přestavba pokračovala. Májky byly nahrazeny totemy, pluhy tomahavky a slivovici začali říkat ohnivá voda. Změna byla dramatická a na obou stranách vítaná. Někdo se může ptát, proč bílí osadníci již v prvopočátku tu kamufláž neodmítli a nevysmáli se jí. Inu, jaké by to bylo hrdinství krást půdu neozbrojeným mírumilovným sedlákům? Jaké místo v dějinách by takové osídlení získalo? Proto běloši změnu vítali a potlačovali původní informace o Vančouších, které kazily obraz krvežíznivých rudokožců.

Vančouši, které jejich mírumilovná pověst taky štvala, s radostí přijali plán, podle kterého se už nemuseli plahočit na polích a dát si od každého všechno líbit, nýbrž naopak – mohli si jezdit na koních, lovit, znásilňovat a loupit a to vše při vědomí, že jejich místo v dějinách je zaručeno.

Dnes vidíme, že Mistrův plán byl úspěšný. Film a televize se dodnes nemohou obejít bez zobrazování šarvátek mezi bělochy a Indiány, přičemž s postupem času se běloši stali barbary. Bez ohledu na všechny ochránce přírody mají Indiáni k dispozici rozsáhlé plochy, kde mohou lovit sezóna nesezóna a jsou placeni za to, že existují. A že nezbylo nic z původní vančoušské kultury? Prosím vás, kdo by se chtěl jmenovat Vančouš a bydlet v doškové, modře natřené chalupě?

Prvně publikováno v Krajanských listech v květnu 1988

About Paul Jacko

Jacko was born in Czechoslovakia not long before the communist putsch in February 1948. He studied industrial chemistry there and left in 1969 for Australia, where he became a lawyer and established his own practice. He has now retired and beside hunting, fishing, camping, prospecting and playing golf he amuses himself by writing.
This entry was posted in America, Culture, Czech, History and tagged , . Bookmark the permalink.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>